PROSTĚ LÍNÝ
Vždycky jsem o svém oři tvrdila, že je to chronické netáhlo. Přesto mi jeho neochota a nechuť k pohybu vrtaly poslední dobou hlavou a tak jsem si pozvala šikovného pana doktora, specialistu na bolavá koňská záda, aby se na zrzouna podíval. Chtěla jsem vědět, zda jsem mu svým pokřiveným sedem a jezdeckým neumem nevyrobila nějaký závažný, zdravotní problém. Nu, mám to teď potvrzeno od odborníka, černé na bílém. Ten kůň je prostě líný.
Po několika posledních měsících, kdy se ježdění na zrzounovi změnilo v urputný boj o každý krok a přestože na kolbišti fungoval téměř na myšlenku, jakmile jsme vyrazili do terénu, měla jsem pocit, že vypustím duši již po prvních metrech, jsem získala pár kontaktů na veterináře, zabývající se problémy koňského pohybového aparátu. Na jedno telefonní číslo jsem se dovolala hned na první pokus. Paní doktorka přislíbila, že jakmile bude mít cestu do Plzně, což by mělo být nejpozději do čtrnácti dnů, ozve se mi. Nadiktovala jsem jí adresu, telefonní číslo a zhruba jí vylíčila svůj, vlastně zrzounův problém. A čekala jsem. Čekala jsem dva týdny, pak tři, po necelém měsíci jsem opět žhavila telefon, ale paní doktorku už se mi zastihnout nepodařilo. A tak jsem vylovila druhý kontakt, který se mi podařilo získat a začala jsem znovu, od začátku.
S panem doktorem jsem se domluvila vcelku rychle. I on si nechal stručně vylíčit situaci a i on přislíbil, že jakmile bude mít cestu, ozve se. To známe, říkala jsem si v duchu, když jsem psala sms se svou adresou, jménem a ořovým věkem. Byla jsem rozhodnutá tentokrát veterináře bombardovat telefonáty hlava, nehlava. Po čtrnácti dnech jsem opět žhavila telefon. „Palečková, dobrý den,“ vyhrkla jsem do telefonu, jakmile se na druhé straně ozval hluboký, mužský hlas. „Zafir, valach, 13 let,“ prohlásil pan doktor. „Vím o vás, nebojte. Jen zatím ještě nevím, kam vás nacpat.“ Trochu zaskočeně jsem odvětila, že jsem se jenom chtěla zlehka připomenout, abych neupadla v zapomnění. „Co takhle neděle?“ ozvalo se z telefonu po chvilce zdvořilé konverzace. „To jezdíte po pacoších i o víkendu?“ vypadlo ze mě udiveně. Ozvalo se pobavené uchichtnutí. „Co je to víkend?“
Onu neděli jsem bloumala s telefonem v kapse po domě a čekala na jeho zazvonění. To se ozvalo před desátou hodinou. Pan doktor mi oznámil, že právě vyjíždí z Berouna, cestou se někde zastaví na rychlou kávu, takže dorazí nejdéle za hodinu. Honem jsem se tedy oblékla a spolu s pejskem jsme se rozběhli do stáje. Rychle jsem vykydala zrzounovi i poničce, nastlala a pak jsem frčela pro koně do výběhu. Zatímco Ginger mě hlasitým řehtáním vítala a vesele mi běžela v ústrety, zrzoun stál v tom nejvzdálenějším koutě výběhu a snažil se tvářit nenápadně. Co kdyby z toho koukala nějaká práce. S povzdychem jsem tedy podlezla hrazení a s poničkou v patách jsem se vydala ke svému oři. Přestože mi jasně naznačoval, že chce ve výběhu zůstat, byla jsem nekompromisní a z výběhu jsem ho doslova odtáhla. Vcelku se divím, že za námi v písku nezůstaly čtyři hluboké rigoly, to jak se milý oř snažil ze všech sil brzdit.
Ve stáji jsem provedla marný pokus o vyčištění zrzounova kožichu, takže když dorazil pan doktor, byli jsme pokryti vrstvou prachu a bahna oba, tedy já i kůň. Pan doktor to naštěstí přešel taktním mlčením. „Tak povídejte od začátku,“ vyzval mě, když zrzouna pozoroval v boxu. „Jak dlouho ho máte, kolik jezdců se na něm střídá, kolik sedel se na něm střídá, zkrátka chci vědět všechno.“ Poté, co jsem odpověděla na všechny dotazy, jsem dostala pokyn vyvést koně ven, to proto, aby ho veterinář viděl i v pohybu. Několikrát jsme přešli dvůr tam a zpět v kroku, pak v klusu a nakonec jsem zůstala stát před stájí. „Kohoutek má tedy vysokánskej, skoro atypickej,“ hodnotil pan doktor zrzounovy proporce, zatímco ten se snažil urvat kus žvance z balíku sena, stojícího vedle nás. „Koukám,“ usmíval se veterinář, „že chuť k jídlu mu nechybí.“ Potřásla jsem hlavou. „Žrádlo je to jediný, pro co on žije.“ Pan doktor povytáhl obočí. „No, na to, že je to takový žrout, jak tvrdíte, je v excelentní kondici. Já nevim, co máte, vždyť je to krásnej kůň. Spíš bych řekl, že vypadá jako zvíře, který má vyloženě rádo pohyb.“ „No, tak toho jsem si za celých devět let, co ho mám, zatím nevšimla. Naopak, poslední dobou je extrémně zdechlej a nedá zadarmo ani krok. Taky mi přijde, že zadní nohy tak nějak tahá za sebou. Proto jsem chtěla, abyste se na něj podíval.“ Pan doktor oře ještě jednou zkouknul od hlavy až k patě. „V pohybu žádný problém není, ještě uvidíme, až ho vevnitř prohmatám. Já bych ale řekl, že je prostě jenom líný.“
Koně jsem zaváděla zpět do boxu ve stavu lehké rozpolcenosti. Na jednu stranu je fajn, že nemá žádný velký zdravotní problém, na druhou stranu to ale znamená, že se v jeho sedle budu dřít i dál. Zavřela jsem za sebou dveře od boxu, aby se pejsek panu doktorovi nepletl při práci pod nohy, a pak už jsem jen sledovala, jak prsty veterináře mění barvu na černou a jak se ze zrzavé srsti zvedají oblaka prachu, když do ní pan doktor boří ruce. „Nepřetočil se někdy přes hlavu?“ zazněla otázka poté, co zrzoun panu doktorovi málem vyrazil zuby, když mu sáhnul na levé ucho. Pokývala jsem hlavou. „Za poslední dva roky dvakrát. Jednou jsme si ustlali na jaře, když jsme cválali po cestě a zrzounovi podjely předky na mokrém kořenu a po druhé v zimě. To jsme pro změnu udělali kotrmelec v závěji.“ Pan doktor zlehka přikývnul a dál mlčky pokračoval v prozkoumávání ořovy tělesné schránky.
„Bolavý kůň vypadá jinak,“ vysvětlil mi veterinář, když ukončil své procedury. „Nicméně úplně bez nálezu to taky není. Ale zatímco u devadesáti procent koní je problém z přetížení v zádi, u vás to jde hlavně z krku. Myslím, že je to způsobeno těmi karamboly, o nichž jste mi říkala.“ „No a co s tím?“ zeptala jsem se nejistě. „Trochu jsem to rozpohyboval, ale nejspíš to bude chtít ještě jednu návštěvu. Uvidíme. Teď ho tři dny nechte odpočívat.“ Horlivě jsem přikyvovala. „Nechám ho ve výběhu.“ Pan doktor zavrtěl hlavou. „Já tim nemyslim, že byste na něj neměla sedat, ale choďte na volné otěži, krok, klus a postupně do konce týdne práci přidávejte, až nakonec budete mít třeba dvacet minut klusu. Tak za čtrnáct dní mi zavolejte, jestli nastalo nějaké zlepšení a domluvíme se, co dál.“
Nevím, jestli jsem si to jenom vsugerovala nebo jestli je to skutečně tak, ale když jsem druhý den na zrzouna vlezla a vyrazila s ním do terénu, měla jsem pocit, že sedím na jiném koni. Nejen, že míra jeho křivosti se poněkud zmenšila, ale kůň šlapal dopředu vcelku s chutí a když jsem na rovné cestě zkusila kousek zaklusat, vyrazil vpřed bez toho, abych ho musela příliš přemlouvat. Ani další dny se obvyklý boj o každý krok nekonal. Nicméně myslím, že oficiální a odborníkem zdiagnostikované nálepky lenocha už se zrzoun asi nikdy nezbaví.