RODEO, ANEB HRY JEZDECKÉ
Ani během zimních měsíců jsme nezaháleli. Rugby jsme sice hrát nemohli, při hře na schovávanou hrozilo reálné nebezpečí, že ten který najde opravdu dobré místo k ukrytí se, přimrzne a bude tam nucen zůstat až do jarního tání, ale naše fantazie byla vždy velmi bujná a tak jsme si pokaždé nějakou zábavu našli.
Jednoho dne se ve stáji objevila roztomilá, zavalitá kobylka plemene Hafling. Dozvěděli jsme se, že je u nás na výcvik a protože její pravé jméno nikdo neznal, začali jsme jí říkat Esmeralda.
„Čemu se tady tak tlemíte?“ rozrazila jsem zvědavě dveře do klubovny. „Ále, Salimbaba měla Esmeraldu pod sedlem. Byl to fakt pohled pro bohy,“ zakuckávali se přítomní smíchy. „Tomu nerozumim,“ upřela jsem na Salimbabu nechápavý pohled. „Já ti to vysvětlim, oni by z toho zase udělali frašku,“ otočila se ke mně Salimbaba. „Šly jsme s Dádou ven, posadila jsem jí na Salima a sama jsem si vzala Esmeraldu,“ začala vyprávět. „Už nasedlání byl dost velkej problém. Ona má děsně kulatej hřbet, nemá skoro žádnej kohoutek. Nakonec jsem to na ní nějak napasovala, dotáhla jsem jí chudinku úplně nadoraz, skoro jsem jí přeštípla, jenže to sedlo stejně furt klouzalo.“ Odkašlala si. „Kolja mě na ní vyhodil, aby se mi při nasedání sedlo nešmejklo a vyrazili jsme. Jenže jsme došli jen k první zatáčce.“ Následoval ohlušující výbuch smíchu. „No, to je strašně vtipný,“ krotila Salimbaba veselí, ale koutky jí přitom pocukávaly v potlačovaném úsměvu. „Jakto?“ podivila jsem se s ústy od ucha k uchu, neboť mi bylo jasné, co se asi událo. „V zatáčce se mi otočilo sedlo a ustlala jsem si na tom namrzlym chodníku.“ Salimbaba dokončila svoje povídání za mnohohlasého burácivého smíchu.
„A co takhle rodeo?“ navrhl kdosi poté, co se smích trochu utišil. „Jaký rodeo?“ otázali jsme se sborově. „No, máme mustanga jménem Esmeralda, máme halu, …“ dotyčný se významně odmlčel a zeširoka se usmíval.
Když se tak ohlížím zpět, nejraději bych nám za to, co jsme s tou přítulnou kobylkou vyváděli, dala pořádnou facku. Jakmile padl tento návrh, všichni jsme se zvedli ze židlí a jako stádo tupounů se odebrali do haly. Vypustili jsme Esmeraldu na volno a poté, co se labužnicky vyválela v pilinách a prohledala nám všechny kapsy, se na ní Kolja vyšplhal a chytl se hřívy. „Toro,“ vykřikl. Všichni jsme se chopili toho, co bylo zrovna po ruce a začali jsme mávat, křičet a všemožně klisnu plašit. Ta chvíli stála jako zařezaná a vyděšenýma očima sledovala naše počínání. Po chvíli se konečně rozběhla na druhou stranu haly, strčila hlavu mezi nohy a začala vyhazovat. „Stopujte to,“ ozval se rozjásaný Ondrův hlas. „Schválně jak dlouho se tam udrží.“ Po několika otočkách, jež Esmeralda bravurně předvedla, se Kolja s tupým žuchnutím svalil do pilin.
Na Esmeraldině širokém hřbetu jsme se vystřídali všichni, někteří tuhle divokou jízdu absolvovali i několikrát za sebou. Vítězem našeho rádoby soutěžního klání se stal kupodivu nejezdec Kolja. Zvítězil nejen díky tomu, že se nejdéle na vyhazujícím koni udržel, ale také díky bezkonkurenčně nejvyššímu počtu pádů. Některé z nich vypadaly opravdu krkolomně a pokaždé, když se Kolja s úsměvem na tváři sbíral z pilin, jsme si všichni oddechli. Vždycky si oprášil kalhoty, zkontroloval, zda má všechny zlaté zuby na svém místě a zavelel. „Koně sem!“
Esmeralda z tohoto rodea vyvázla kupodivu bez újmy na zdraví i na duchu. Když už jsme byli dostatečně omlácení, odvedli jsme ji do boxu, pečlivě vyčistili a nakrmili. Druhý den, když jsem vstoupila do stáje, mě to dobrosrdečné zvíře radostně vítalo bujarým řehtáním.