TADY POTEČE KREV
Stejného léta, kdy jsme zavedli pravidelné ragbyové zápasy, přijeli z Ukrajiny své rodiče navštívit Koljovy děti. Dvanáctiletá Naďa, svou mohutnou postavou i silou podobná Koljovi a osmiletý drobek Vasil. Bylo zvláštní pozorovat zábavného a pohodového Kolju, kterak vládne svým dětem tvrdou rukou. Bohužel pro něj, mezi námi nebylo možné téměř vojenskou disciplínu příliš dlouho udržet. Trvalo tedy jen pár dní a i mladí Koljovci začali vystrkovat růžky a s nadšením se vrhali do všech her, které jsme hráli.
Každoročně se na konci srpna u nás na jízdárně pořádaly velké skokové závody, nazvané „Cena Plzně“. Prestiž těchto závodů a zároveň puntičkářský pořadatel, tyhle dvě věci dohromady s sebou nesly mohutné předzávodní přípravy, které trvaly téměř celé prázdniny a jichž jsme se všichni bez výjimky účastnili.
„Pojďte mi pomoct. Vezmu destu a budeme vozit překážky,“ rozhodl Ondra. Naskočil za volant vysokozdvižného vozíku, nastartoval a zamířil na kolbiště. „Počkej!“ rozběhla jsem se za ním. „My se svezem.“ Vyšplhaly jsme se na dvě ocelové vidlice, na jedné se uvelebila Naďa a na druhou jsme se naskládaly já s Irenou. Ondra se rozjel. Dokud jsme jely po rovině, smály jsme se a výskaly na celé kolo. Problém se ovšem objevil v okamžiku, kdy vozík vjel na hrbolatý, písčitý povrch kolbiště. Desta skákala na koňmi rozdupaném písku a udržet se na vidlici byl opravdu těžký úkol. Ondra šlápl na plyn, rozjel se nejvyšší rychlostí, jaké byl vysokozdvižný vozík vůbec schopen a vytáhl vidlice do dvoumetrové výšky. Otřesy se ještě znásobily a vidlice se rozkmitaly ze strany na stranu. Asi si naše výskání a křik vyložil trochu jinak, teď už se ale nejednalo o projevy radosti, nýbrž o hrůzu a marnou žádost o zastavení. „Brzdi už sakra, tady se nedá udržet!“ křičela za mnou Irča z plna hrdla. Bohužel, rozdováděná desta působila tak velký hluk, že její žádost k uchu řidiče nedolehla. Za okamžik už jsem sledovala, jak se nebohá Naďa chýlí ke straně a padá přímo pod kolo vozíku.
Desta zastavila takovou rychlostí, že za ní v písku zůstaly hluboké koleje a stanula přímo na Nadi noze. „Ty vole, couvni o metr. Vždyť musí mít nohu napadrť!“ křičela jsem na Ondru. Jakmile jsme odstranili vozík z Nadiny končetiny, všichni jsme se nad ní sklonili a napjatě ohledávali napáchané škody. Kupodivu, mimo několika škrábanců byla noha v naprostém pořádku a kromě šoku, který Naďa očividně prodělala, jí vůbec nic nebylo. Pomohli jsme jí tedy vstát a odvedli jí k vodnímu příkopu, do nějž nohu ponořila.
Zkroušeně jsme se šourali za Koljou, abychom mu oznámili, že jsme mu téměř zmrzačili dceru. Kolja přiběhl, neřekl ani slovo a Naďu odvedl. „Doufám, že z toho ta holka není moc otřesená,“ mračila jsem se. „Kolja je s ní, on jí utěší. Někam jí posadí do stínu a nechá jí, ať se z toho vzpamatuje,“ odpověděla s železnou jistotou Irena. Sotva dořekla větu, ozval se za halou neuvěřitelný křik obou Koljových dětí a sílil a sílil. Rozběhly jsme se tím směrem, abychom zjistily co se tam děje. Hlasitost nářku vyvolávala v našich představách děsivé obrazce. Jakmile jsme dosupěly na místo, spatřily jsme výjev, který nikdo z nás nečekal. Kolja stál rozkročen na trávníku a bušil do svých ratolestí hlava nehlava. Z výkřiků, které místy vypouštěl z úst ve své mateřštině, jsme pochopily, že jim lézt na destu přísně zakázal a teď přišel trest za neuposlechnutí jeho příkazu. Výprasku se nevyhnul ani chudák Vasil, který byl v celé aféře naprosto nevinně a k vysokozdvižnému vozíku se ani nepřiblížil. „Proč jsi zmastil i Vasila?“ ptala jsem se, když bylo jasné, že vztek už Kolju pustil. „Vždyť ten přece nic neprovedl.“ Kolja se na mě podíval a pak odpověděl. „Eto prevencia.“ Otočil se a odkráčel.
Dva dny na to přiběhla na jízdárnu Cholerka, důležitě mávajíc papírovou taškou. „Salimbabo, nesu králíka,“ oznámila udýchaně. „Potřebuje zkrátit zuby. Nějak blbě žere a samozřejmě se to odráží i na jeho sportovní a plemenné kondici.“ V těch dobách měla Cholera na zahrádce mezi paneláky chov zakrslých králíků a nejenže jim dávala krkolomná jména a vedla knihu jejich rodokmenu, ale učila je skákat. Vyrobila si malé kopie parkurových skoků a pak v ohrádce honila králíky proutkem do kola a nutila je přes překážky hopsat. Samozřejmě, že dokumentovala i jejich výkonnost dle dosažené výšky skoků.
Králík v tašce se jmenoval Prinz Kondee a byl to Choleřin nejlepší plemeník (jednoho jeho potomka jsem obdržela jakožto narozeninový dar). „Já se z tebe picnu,“ otočila Salimbaba oči v sloup. „To nemáš nějakou přepravku nebo něco? Chudák králík. Copak kdyby se ti ta taška protrhla?“ „Neboj, ta je bytelná. Ta už odnosila králíků,“ mávla Cholera rukou. „No jo, tak pojď, uděláme to hned, ať to má ten chudák z krku,“ povzdechla si Salimbaba. „Že já jsem tak blbá a vždycky se nechám ukecat. Měla bych tě poslat do háje,“ lamentovala. Vytáhla králíka z tašky, vrazila ho Choleře do ruky, odhalila jeho dlouhé, žluté hlodáky a chopila se kleští. Nebohý králík kulil oči tak, že mu málem vypadly z důlků a kvičel, jakoby měl před sebou svojí poslední hodinku. Naštěstí pro něj, celá operace netrvala ani pět minut a putoval zpět do tašky. „Jé, děkuju Salimbabičko,“ zubila se Cholera. Pak se zamyslela. „No jo, ale kam teď s ním. Když ho tady nechám na lavičce, tak mi ho psi zakousnou.“ Chvíli se rozhlížela kolem sebe a pak vzala tašku i s králíkem a pověsila jí na věšák. „Tady je to dost vysoko, snad to nebude čuby moc provokovat.“
Asi za půl hodiny jsem procházela klubovnou a říkala jsem si, že se na králíka podívám. Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, taška ani hlodavec nikde. „Kde máš Kondeeho?“ zeptala jsem se Cholery. Ta se zatvářila zkroušeně a pak zamumlala. „No, ten už to má asi za sebou.“ Vytřeštila jsem oči. „Cože?! To ho Salimbaba těma kleštičkami ubezdušila nebo co?“ „Ale ne,“ opáčila smutně Cholerka. „Jenže ona ta taška asi nebyla tak úplně pevná. Jak visel na tom věšáku, skočila po něm čuba a tašku roztrhla. No a on chudák vypadl a vypadá to, že si zlomil nohu.“ Během rozhovoru vešla do klubovny Salimbaba a očividně soptila vzteky. „Tebe bych nejradši nakopala do zadku,“ vrčela. „Chudák zvíře. To nemohlo jinak dopadnout. To jsme si taky mohli to týrání se zubama odpustit.“
Radši jsem se neptala, co s nebohým zvířetem udělali. Salimbaba prohlásila, že noha je v takovém stavu, že by bylo nejlepší králíka okamžitě utratit, což se ovšem Cholerce moc nelíbilo. Když pak přišel Kolja s tím, že si králíka vezme, věnovala mu ho, aniž by se zeptala, jaké že má s tím ubožákem úmysly.
Druhý den, když jsem dorazila na jízdárnu, spatřila jsem pod půdou viset odborně vyčiněnou králičí kožešinu. Ve dveřích jsem narazila na Naďu a ta mi s úsměvem popisovala, jak úžasnou a výbornou jim včera táta udělal večeři. Prý měli pečeného králíka. Takto neslavně tedy skončil jeden z Cholery domácích miláčků. Je zvláštní, jak skromná krmě stačí pro nasycení jedné ukrajinské rodiny. Vzhledem k tomu, že Prinz Kondee byl králík zakrslý, navíc denně trénovaný ve skoku vysokém, mnoho masa na něm nebylo. Dodnes se divím, odkud pramenilo ono nadšení Koljových dětí z bohaté a lahodné pečeně. Skoro Kolju podezírám, že kromě králíka, k němuž přišel jako slepý k houslím, ukořistil v jedné z blízkých zahrádek ještě nějakého dalšího domácího mazlíčka. Na to jsem se ale raději neptala. A dnes už to asi nezjistím.