TO SE MĚ NEMŮŽE STÁT
„Co takhle jet na lyže. Letos jsme nikde nebyli a je to asi poslední možnost, pak už to roztaje,“ navrhl můj drahý. „Proč ne, pojedeme na Špičák. Když vstaneme tak, abychom tam byli dostatečně brzy, můžeme lyžovat celé dopoledne a odpoledne ještě stihnu jet za koníkem.“
Bylo rozhodnuto. Ráno jsme vyskočili z postele, tedy Petr vyskočil a pak se mě čtvrt hodiny snažil probrat z bezvědomí. „Vstávej nebo to nestihneme a budeme mít po lyžovačce!“ „Ještě chvilku. Než se umyješ a oblečeš, tak budu dávno hotová,“ žadonila jsem. Nakonec jsem vstala a bručela si pod vousy něco o brutálních neandrtálcích. Nakupili jsme na hromadu veškeré lyžařské a snowboardové vybavení a začali nosit do auta. Vyrazili jsme o pouhou půlhodinku později, než bylo původně plánováno, ale i to je pro nás úctyhodný výkon. V autě jsem se solidárně snažila neusnout, vlastně se mi ani moc spát nechtělo. Sluníčko krásně svítilo, všude kolem už bylo znát, že se jaro konečně ujímá vlády. „Víš, co se mi stalo?“ zeptal se Petr. „Nemůžu najít kartičku na obědy. Buď jsem jí někde zapomněl, nebo mi jí schovali kolegové.“ Podívala jsem se na něj kritickým okem. „Já se z tebe zblázním. Nechápu, jak je možné, že každou chvíli něco ztrácíš nebo zapomínáš. Přece si svoje věci musíš hlídat a mít o nich pořád přehled,“ pokračovala jsem v kázání. „Něco takového se mě prostě nemůže stát!“
Dorazili jsme na Špičák, zaparkovali hned vedle nádraží a začali s přeměnou v lyžaře, respektive snowboardistu. Oblékla jsem si lyžařské kalhoty, bundu, připravila si rukavice, čepici a brýle. Najednou jsem ztuhla úlekem, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, protože jsem si uvědomila, že lyžařské boty zůstaly stát doma v kuchyni. V duchu jsem si přehrávala znovu celou scénu v autě, kdy jsem se vytahovala, že věci nezapomínám a nadávala si do pitomců. Psychicky jsem se připravovala na to, až si ze mě Petr bude zcela oprávněně utahovat. „Péťo … Víš, co se mi stalo? Tomu nebudeš věřit, ale já jsem si doma zapomněla přeskáče,“ tvářila jsem se zkroušeně. Připadala jsem si jako úplný idiot a nejraději bych se propadla hanbou. „Nic si z toho nedělej, tak je půjčíme. Půjdu se zeptat, kde je tady půjčovna lyžařského vybavení,“ odvětil můj drahý a odešel pátrat. Za chvíli byl zpět. „Je to dobrý, půjčovna je přímo pod lanovkou. Tak pojď. A netvař se tak tragicky, vždyť se nic neděje. To se občas stane každému.“ Beze slova jsem se chopila hůlek a jako hromádka neštěstí jsem zahanbeně cupitala za Petrem.
Napochodovali jsme do půjčovny a když se na nás po chvíli čekání dostala řada, vybrala jsem si přeskáče svojí velikosti. Ještě bylo třeba seřídit lyže. Nebohý pán z půjčovny zřejmě můj typ vázání viděl poprvé v životě a několikrát se mu pod rukama rozpadlo na součástky, než se mu ho se značným úsilím podařilo nastavit. Pak už zbývalo jen koupit permanentku a hurá na svah.
Celé dopoledne bylo nádherné počasí, slunce se poctivě činilo a hřálo tak, jakoby chtělo dohnat dlouhé zimní měsíce zahálení. Po poledni už začal sníh měknout a těžknout a protože jsem se nechtěla nikde přerazit, zavelela jsem k ústupu. Naposledy jsme sjeli ze svahu, převlékli se zpět do civilního oblečení a vydali se na zpáteční cestu.
Doma jsme vyměnili náklad – lyžařské vybavení putovalo do sklepa a pes do auta a odjeli za zrzounem do Trnové. Cestou jsme se stačili pohádat kvůli Petrovu autu, které mi chcíplo na velmi frekventované křižovatce a jako naschvál ne a ne znovu chytit. Kolem nás projížděla auta, jejichž řidiči si významně ťukali na čela a z obličejů se jim dalo vyčíst, co si asi zrovna myslí. Auta za mnou, jimž jsem překážela, troubila, jako na poplach. Moje nervová soustava nápor nevydržela a došlo k výbuchu. „Já se na to vykašlu, tak si tu kraksnu pitomou řiď sám. Že já do toho krámu vůbec lezla!“ Naštěstí se mi po pár minutách podařilo opět nastartovat a z kritického místa vyrazit rychlostí blesku.
V Trnové jsem během převlékání bavila přítomné historkou o tom, jak malý syn majitele areálu spadl na vyjížďce a protože mu kobylka utekla domů, musel přijet s tátou na jednom koni. „No, že se tomu tak tlemíme, tak dávej bacha, abys taky nepřišla pěšky,“ smála se kamarádka. „Prosím tě. Já nepadám. Nespadla jsem už snad čtyři roky. Navíc nebudu dělat žádný vylomeniny, jedu ven jen na chvíli. Když jsem se nepřizabila na lyžích, tak na koni se nezrakvim,“ vytahovala jsem se.
V lese bylo krásně a ticho. Sluníčko hřálo, pomalu vysoušelo kaluže, ptáci zpívali ve větvích a já jela po široké, rovné, i když trochu blátivé cestě, přímo stvořené pro rychlejší tempo. Nacválala jsem a po pár metrech se to stalo. Na cestě byl jeden jediný kořen, který ovšem unikl mojí pozornosti a já navedla svého nebohého koně přímo na něj. Zrzounovi se smeklo kopyto z kořene, v bahně mu podjely přední nohy, podlomily se mu a zabořil se hlavou do měkkého bláta. Naštěstí se mu to povedlo vybalancovat tak, že neupadl úplně, ale mě setrvačnost katapultovala ze sedla, širokým obloukem jsem mu přeletěla přes hlavu a rozplácla se jak široká, tak dlouhá do mazlavého černého humusu. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a uklidňovala zrzouna, který stál jako přikovaný, vyjeveně na mě koukal a očividně nemohl pochopit, co se nám to vlastně stalo. Jaké štěstí, že pes byl v okamžiku mého akrobatického výkonu v dostatečné vzdálenosti, protože být jenom trochu blíž, přistála jsem mu přímo na zádech a měla bych z něj tak maximálně předložku před postel. Najednou jsem se na celé kolo rozesmála. Když jsem se podívala na svého oře, zjistila jsem, že má půlku hlavy pokrytou blátem ve zhruba centimetrové vrstvě. Ve snaze zbavit se tohoto nánosu, pohazoval a třepal hlavou. „No tak zrzinko, to nic,“ chlácholila jsem ho. „Nic si z toho nedělej, já ti rozumím. Mě taky štve, že mám bahno na ksichtě.“ I já jsem byla pokryta podobným nánosem. Napřed jsem se vyděsila, že ztrácím citlivost na půlce obličeje, ale pak jsem si uvědomila, že je to jen bláto, které na mě začalo tvrdnout a omezovalo mi hybnost mimických svalů. Nemohla jsem si to svinstvo ani setřít, protože prostě nebylo čím. Vyhrabala jsem se zpět do sedla a pokračovala pomalým cvalem po cestě dál. Kdyby mě někdo potkal, musel by se asi velmi polekat, protože jsem vypadala jako chovanec ústavu, který na vycházce ukradl koně a teď na něm prchá před rukou zákona.
A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy se nevytahuj a nad nikoho se nepovyšuj. Mohlo by se ti klidně stát, že si v příštím okamžiku rozbiješ hubu, ať už obrazně nebo fyzicky. Ale aspoň jedna pozitivní věc z mého kaskadérského čísla vzešla. Konečně jsem si po dlouhé době umyla a ošetřila sedlo i uzdečku. Jen doufám, že nebudu mýt a ošetřovat příliš často.