VZPOMÍNKA NA TUPOUNA
„Ty vole to je kolos,“ stály jsme s Irenou před pootevřeným boxem, z něhož na nás zvědavě koukal mladý, čtyřletý hřebec. Vedle nás stál majitel a hrdě se usmíval. „Pěknej co,“ mrknul na nás. „Až se trochu přijezdí, bude výbornej. Uděláme z něj plemeníka,“ zasnil se. „Jmenuje se Belfast a je po vynikajícím francouzskym hřebci.“
Záhy jsme tomuto drobečkovi začali přezdívat Bedřich nebo Béda. Prvních čtrnáct dní v nové stáji se choval naprosto mravně, rozhlížel se po okolí svýma obrovskýma očima a působil dojmem malého, zvědavého děcka. Jakmile se však rozkoukal, začal pomalu vystrkovat růžky.
„Pusť Bedřicha do kolbiště, dneska mu dáme voraz,“ rozhodl trenér. Nasadila jsem tedy té obrovské hoře masa ohlávku, připnula vodítko a vyvedla ze stáje. Kolbiště je od maštale vzdáleno pouhých pár metrů, neočekávala jsem tedy žádné potíže. Zamířila jsem s Bédou směrem na pískovou jízdárnu, jenže on se rozhodl, že se půjde raději za vrata pást a také tam zamířil. Vůbec mu nevadilo, že na vodítku za ním vlaje nějaká bezvýznamná Palda. „Cholero!“ křičela jsem na celé kolo, zatímco jsem se marně pokoušela Bédu zastavit. Cholerka vyběhla ze stáje a pohotově přiskočila. Chňapla do ruky volný konec vodítka a plnou vahou se na něj pověsila. Bez efektu. Bedříšek pokračoval ve své cestě, pouze s tím rozdílem, že teď už jsme za ním vlály dvě. „Vy jste snad úplně blbý,“ ozval se za námi vzteklý majitelův hlas. „To neumíte odvést koně do výběhu?“ rozčiloval se, dohnal nás a iniciativně vzal vodítko do ruky. „Jděte, já ho tam odvedu sám.“ Než stihl dopovědět větu, Bedřich nabral na rychlosti a namířil si to přímo proti stromu, jenž se od kořenů rozděloval ve dva kmeny, rostoucí do tvaru písmene V. Pustily jsme tedy obě vodítko z ruky a dívaly se za utíkající dvojicí. Béda se před stromem odrazil do výšky, proskočil mezi oběma kmeny a nebohý majitel zůstal viset, připlácnutý, s rukama roztaženýma na onom stromě.
Obě jsme vyprskly smíchy. „Teda šéfe, vy neumíte odvést koně do výběhu?“ smála se Cholera tak, až jí tekly slzy z očí. Nečekala na odpověď, rozběhla se za uprchlíkem a já v závěsu za ní. Vynořily jsme se zpoza rohu. „Támhle je,“ vykřikla jsem. „Evko! Chyť ho!“ volala jsem na dívku, stojící vedle vrat. „Ale bacha, ať tě nepřeválcuje, tupoun jeden.“ Eva se rychle rozhlédla a když se hřebec ocitl v její blízkosti, hbitě hmátla po vlajícím vodítku a omotala ho kolem nejbližšího stromu. Ozvalo se hlasité praskání a dunění a hřebec se s mohutným škubnutím zastavil.
Od té doby jsme Bédu vodili jenom s udidlem v hubě. Přesto nás dennodenně překvapoval, zkoušel naši trpělivost a hlavně odolnost a sílu. Nejednou se stalo, že mě přimáčknul na stěnu boxu tak, že jsem se nemohla nadechnout a ačkoliv jsem do něj bušila pěstmi, nepohnul se ani o píď. Nenechte se zmýlit, nebyl to zlý kůň. Nedělal to schválně, on si mě prostě neuvědomoval. Myslím, že měl snížený práh bolesti a navíc než do jeho velké hlavy doputovala informace o tom, že má udělat krok stranou, trvalo to třikrát déle než většině ostatních koní.
Ani pod sedlem s ním nebyla příliš snadná manipulace. Jednoho krásného, letního dne jsem seděla na Bédovi před stájí a čekala na Irenu s Libarem. Přehodila jsem levou nohu přes kolenní opěrku a dotahovala sedlo. Znenadání jsem měla pocit, že jsem o metr výš, než bych měla. Bedříšek stál na zadních, řehtal tak, až se otřásaly okenní tabulky, přední nohy měl vystrčené před sebou a cinkal podkovami o sebe. Snažila jsem se ho všemožně přimět k okamžitému návratu na zem, ale hřebec mě ignoroval. Oku pozorovatele se mohlo zdát, že se vzpínal jen malou chvíli, mě to ovšem připadalo jako věčnost.
„Sedni na něj a vezmi ho domů,“ vrazil mi trenér do ruky otěže, na jejichž konci na mě mrkal Belfast. Jízdárna, kde se toho dne konaly závody, byla od naší domovské stáje vzdálena sotva kilometr. Cesta vedla po úzké pěšince, vedle níž byl zhruba metr hluboký příkop a vysoký násep s železniční tratí. Touto cestou jsme chodili vcelku často, pokud jsme se totiž chtěli dostat s koňmi do lesa, neměli jsme jinou možnost. Toho dne byla cesta obzvláště bahnitá. Vyhoupla jsem se do Bedřichova sedla, vyjela ze vrat jízdárny a pokračovala po cestičce. Když si Béda uvědomil, že by měl jít sám, pryč od ostatních koní, zarazil se a zůstal stát, jakoby vrostl nohama do země. Moje pobídky ignoroval a začal se na tom uzounkém prostoru otáčet nazpátek. Nechtěla jsem si to samozřejmě nechat líbit a bojovala jsem s ním zuby nehty. Mělo to však jediný výsledek. Bedřich se rozzlobil a začal se vzpínat. Po chvíli se stalo to, co se nutně stát muselo. V kluzkém blátě mu podjely zadní nohy a i se mnou na zádech se zhroutil do příkopu. Nespadla jsem, v sedle mě držel vztek, který se mnou lomcoval. Vyhrabali jsme se zpět na cestičku, kde se hřebec opět zasekl a celou akci jsme si ještě jednou zopakovali. Laškovali jsme tam více než půl hodiny. Oba jsme byli zpocení, vzteklí a ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Nakonec se ukázalo (kdo by to čekal), že má Bedřich více síly než já. Zbývala mi tedy poslední možnost. Slezla jsem z koně, chytla jsem ho za otěže a brodila se blátem, jež mi sahalo téměř po kolena, domů. Kupodivu mě Béda bez protestů následoval. V tom okamžiku jsem toho koně opravdu nenáviděla.
Přísahala jsem, že už na něj na závodech nesednu. Jenže po několika měsících se vlivem nedostatku lidí situace opakovala, pouze s tím rozdílem, že když se Béda zasekl ve stejném místě, rovnou jsme slezla a vedla ho domů na ruce.
Když jsem si pořídila vlastního koně, přestěhovala jsem se do jiné stáje a Bedřicha po mě zdědila Nina. I ona si s ním na závodech užila své, ale vyřešila to velmi chytře.
Všichni jezdci, kteří se na Bedřichovi vystřídali, se snažili přinutit majitele, aby ho nechal vykastrovat, že s valachem bude manipulace méně riziková. Ten se tomu ale bránil, stále si totiž naivně myslel, že by z Belfasta byl vynikající plemenný hřebec. Jednoho dne na závodech měla Nina příliš mnoho práce. Poletovala od jednoho koně k druhému a nevěděla, kde jí hlava stojí. Nutně potřebovala pomoc a tak využila majitele. „Šéfe, pojďte vzít Bedřicha, já musim jít stavět na oprácko.“ Béda měl ten den velmi rozvernou náladu a nešťastného majitele za sebou nemilosrdně vláčel. Zpečetil si tak svůj osud a za čtrnáct dní byl připraven o svoji samčí chloubu.
„Belfast uhynul,“ oznámil mi po dvou letech smutně jeho poslední jezdec, když seděl u nás doma v kuchyni a popíjel čaj. „Cože?“ vykulila jsem oči. „Co se mu stalo?“ „Po cestě ze závodů se zranil na vozíku. Všechno se mu zahojilo akorát pod žuchvou mu zůstala taková měkká boule, naplněná tekutinou,“ vyprávěl. „Šéf zavolal veterináře, aby mu to propíchnul a tekutinu vypustil, že to prej není hezký a toho koně to hyzdí. Doktor vzal jehlu, píchnul ho a za pět minut se kůň skácel k zemi a bylo po něm.“ Usrknul čaje a pokračoval. „Jak padal, tak přilehnul Ninu. Měla štěstí, že jí zavalil jenom nohy, jinak by byla mrtvá taky.“
Toho koně jsem, díky svým zkušenostem s ním, neměla ráda. Vždycky jsem s nadsázkou říkala, že je to jediné zvíře, které opravdu nenávidím. Přesto mi ho bylo nesmírně líto. Ať byl jakýkoliv, nezasloužil si takový konec, o to smutnější, že zemřel na vrcholu svých sil a jenom kvůli rozmaru majitele a neschopnosti jednoho veterináře.