ŽÍT JAKO KASKADÉR
„Ten tvůj kráter tam pořád ještě je!“ hlásila mi rozesmátá Salimbaba, když jsem se vrátila z bezmála týdenního pobytu v Alpách. „Všechny ostatní stopy jsou zasněžený a zavátý, ale zrzounovo a tvůj obtisk uprostřed louky zůstal,“ zubila se na mě.
Tři dny před mým plánovaným odjezdem na lyžařskou dovolenou, jsem tak, jako téměř každý den, usedla na hřbet svého oře a vydala se na procházku do lesa. „Ale jedeme jenom na rychlovku,“ otočila se na mě Salimbaba, která jela se mnou. Souhlasila jsem. „Jasně. Mně se taky nechce v týhle kose nikde bloudit.“
Původně plánovaná dvacetiminutovka se protáhla na hodinu a když jsme se, promrzlé do morku kostí, vracely domů, bylo znát nejen na našich ořích, ale i na mém, jindy nezdolném psovi, že i oni se do teplé stáje těší. Zrzoun začal protahovat krok a občasným poklusáváním dával své rozpoložení najevo. Vynořili jsme se z lesa a vstoupili na louku vedle hřbitova. „Asi to ještě překlušeme,“ zavolala Salimbaba přes rameno. „Ať už jsme doma.“ Jako by jí zrzoun rozuměl, dal se do pohybu, aniž bych ho pobídla. Vesele klusal vedle sněhobílé arabské klisny, občas mávnul jejím směrem hlavou, ve snaze vyprovokovat jí k nějaké nepravosti. Odpovědí mu však byl jen rychlý úšklebek, jímž mu arabka jasně naznačovala, že jí má nechat na pokoji. Marně. Zrzoun provokoval dál. Když mu došlo, že švidrání očkem a házení přidrzlých pohledů nezabírá, zaskočil do cvalu a snažil se klisnu strhnout s sebou. Ta ho dál okázale ignorovala.
Rozesmátá jsem se otočila v sedle a vesele halekala cosi na adresu svého koně, když tu náhle, uprostřed nedokončené věty, jsem vyletěla ze sedla a obličejem se zabořila do hlubokého sněhu. Zrzoun ležel zabořen do závěje hned vedle, ovšem na rozdíl ode mě, která jsem v šoku zůstala pár okamžiků nehybně ležet, se bleskurychle zvedl a odklusal pár kroků, kde se otočil a zůstal stát, upřeně na mě zírajíc. „Šmankote, Paldo,“ volala Salimbaba mírně roztřeseným hlasem. “Žiješ?“ Vytáhla jsem obličej ze sněhu a namáhavě se zvedla. Salimbaba se na mě vyjukaně dívala, ale koutky úst se jí začínaly cukat. “Ty máš teda kliku, že ti zalehl jenom nohu. Chvíli to vypadalo, že spadne přímo na tebe.“ Ohlédla jsem se za sebe a s pohledem na dva otisky ve sněhu, jeden výrazně menší než ten druhý, se mi z úst vydral mocný výbuch smíchu, jenž se smísil s tím Salimbabiným a naprosto nevhodně se rozléhal nad nedalekým hřbitovem.
Těžkopádně jsem se vydala k zrzounovi, namáhavě tahajíc nohy z půlmetrové vrstvy těžkého sněhu, ovšem pokud jsem si myslela, že můj oř bude poslušně čekat, až se k němu dohrabu a usednu znovu na jeho záda, hluboce jsem se mýlila. Jakmile zjistil, že stojím a začínám se pohybovat jeho směrem, zasvitlo mu v oku potměšilé světélko a jakoby mi říkal. „Jen si to pěkně vyzkoušej, jaká je to dřina, když jeden musí tahat nohy z hlubokého sněhu. Jen se taky pěkně proběhni, důro.“ Otočil se ke mně zády a pomalým krokem zamířil ke stájím. Brodila jsem se tou hnusnou bílou břečkou a volala na něj, ale bez efektu. Salimbaba se několikrát pokusila o odvážný lapací manévr, ale zrzoun pokaždé unikl a dál ťapkal svým směrem. Odbočil z louky na silničku, vedoucí přímo do dvora a tam se konečně zastavil. Za hlasitého nadávání a ještě hlasitějšího funění jsem ho konečně dohnala a namáhavě se vyškrábala zpět do sedla. Moje oblečení bylo zcela promočené, nejen sněhem, který se mi pod něj při pádu dostal a roztál tam, ale i potem, který se ze mě řinul téměř proudem. „Ty hajtro jedna mizerná, škodolibá,“ láteřila jsem. „Jen počkej. Já ti to spočítám.“
Nic jsem mu nespočítala. Nebyla jsem toho totiž schopna. Přestože jsem si bezprostředně po svém kaskadérském kousku libovala, že mě vůbec nic nebolí a že ačkoliv to pravděpodobně vypadalo hrůzostrašně, jednalo se o zcela nevinné a měkké přistání, druhý den mě bolel snad každý sval v těle. Když jsem pak odpoledne dorazila do Trnové a pozorovala Zafira, jak vesele laškuje s ostatními koňmi ve výběhu a lítá bezhlavě z jedné strany na druhou, znovu jsem mu v duchu vyhrožovala krutou pomstou. Nicméně když jsem pak usedla do sedla, na svá předsevzetí jsem rázem zapomněla a slibovaná tvrdá práce se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v krátkou, krokovou procházku.