DOLŮ PO OKAPU
Na gymnázium jsem, díky drobným komplikacím, nastupovala se čtrnáctidenním zpožděním. Přesto netrvalo příliš dlouho, než jsem se v novém prostředí rozkoukala. V lavici jsem seděla s Luckou, s níž jsem po nějaké době uzavřela nejen přátelství, ale také oboustranně prospěšnou symbiózu. Zatímco já jsem měla talent na jazyky a přírodopis, Lucka byla celkem dobrá v matematice a hlavně byla dříč a poctivě se učila. Pravda, byla jsem to já, kdo měl z tohoto sousedění větší užitek. Zkrátka, opisovala jsem, kromě angličtiny, němčiny a češtiny, úplně všechno. Nejednou se stalo, že jsem měla z písemky o stupeň lepší známku než Lucka, přestože jsem opsala téměř vše. Bohužel, na konci kvarty mě Lucie zbaběle opustila a přestoupila na ekonomickou školu. Od té doby to šlo s mým, již tak chatrným prospěchem dosti z kopce.
V sekundě jsme se chystali absolvovat první školní lyžařský kurz, jenž se měl uskutečnit těsně po předání pololetního vysvědčení, což byl v mém případě trochu problém. Moji rodiče neměli o školních úspěších své dcery ani ponětí, neboť už v primě jsem se naučila bravurně napodobit otcův podpis a tak jim třídní schůzky zůstávaly utajeny. Skutečnost, že se mi na vysvědčení objevily tři čtyřky, poněkud kalila mojí radost z nadcházející akce a tak jsem se rozhodla, že vysvědčení doma odprezentuji s týdenním zpožděním. „Tak ukaž, ať se tou nádherou pokocháme,“ kysele se usmíval táta. Zhluboka jsem se nadechla. „My jsme vysvědčení ještě nedostali, prý kvůli tomu lyžáku,“ lhala jsem bez uzardění, zatímco onen dokument odpočíval, zastlaný v posteli pod prostěradlem. „Dostaneme ho, až se vrátíme.“
Předvedla jsem dokonalý herecký výkon, důvěřivé rodiče ani ve snu nenapadlo, že by jim jejich milovaná ratolest mohla lhát a uvěřili mi. Odjela jsem tedy na hory s dočasným bezstarostným pocitem. Nepočítala jsem však se záludností třídního profesora. Znepokojen nezájmem rodičů o prospěch své dcery, volal k nám domů a nabádal mámu, aby na mě, co se učení týká, více dohlížela. Myslím, že kdybych byla v ten okamžik někde poblíž, asi bych se rána nedožila.
Vracela jsem se z hor a na nešťastné lejstro úplně zapomněla. Otevřela jsem dveře do bytu. Ve dveřích stála máma, z očí jí létaly blesky, neřekla však ani slovo. Rázem ve mně byla malá dušička. Přešlapovala jsem na prahu dveří a přemýšlela, jak rychle bych byla schopna odhodit krosnu a prchat po schodech pryč. „Pojď dovnitř,“ ozvalo se skřípavě skrz máminy zaťaté zuby. Dveře se za mnou zabouchly. Sotva jsem sundala ze zad batoh a odložila bundu, byla jsem zatažena do kuchyně, kde čekal pobledlý táta. „Kdy že dostanete to vysvědčení?“ vyhrkla máma rozlíceně. Mlčela jsem. Co jiného jsem měla dělat. Táta se na mě znechuceně podíval. „Koukej ho přinést a přijď si pro výprask.“ Vyhrabala jsem vysvědčení zpod prostěradla a pohřebním krokem se šourala zpět do kuchyně.
Táta do dokumentu pohlédl a pak ho mlčky předal mámě. „To je strašný,“ prohlásil. „Nejenom že téměř propadáš ze tří předmětů, ale ještě nám lžeš!“ burácel. „Můžeš nám prosimtě vysvětlit, proč jsi to udělala?“ vrtěla hlavou máma. Stála jsem uprostřed místnosti a připadala si, jako zločinec toho nejhrubšího zrna. „Bála jsem se,“ vypadlo ze mě po chvíli. „Bála jsem se, že mě nepustíte na hory.“ Po tvářích se mi valily slzy jako hrachy a v ruce jsem žmoulala mokrý kapesník. Rodičové si mlčky vyměňovali pohledy nad mojí hlavou. Po chvíli mi táta vysvědčení vrátil. „To, že máš špatný známky, mi ani zdaleka nevadí tolik, jako že jsi lhala,“ prohlásil stroze. „Zklamala jsi mě. Moc.“ Otočil se a odešel z kuchyně. Tahle slova pro mě byla daleko horší, než ten nejkrutější výprask. Nešťastně jsem se podívala na mámu. „Tohle už nikdy nedělej,“ řekla mi. Pak mě objala a pohladila po vlasech. „Neboj, tátu to za pár dní taky pustí.“
Za zapření vysvědčení jsem obdržela svojí první třídní důtku. Ovšem zdaleka ne jedinou. Hned příští pololetí jsem si vysloužila další. Tentokrát to ale nebyla tak úplně moje vina. Posuďte sami.
Jednoho dne nám ve škole zrušili bufet, kde jsme si všichni kupovali svačiny. Studenti nesměli o přestávkách opouštět budovu školy, z toho důvodu býval hlavní vchod uzamčen a paní vrátná hlídala dveře jako ostříž. Po několika dnech hladu jsem se rozhodla, že si svačinu opatřím jinak. Nacpala jsem si do kapes dva igelitové pytlíky, přijala pár objednávek od ostatních spolužáků a vyhoupla se na okenní římsu. Hromosvod byl připevněn hned vedle okna, nebyl tedy nejmenší problém sešplhat po něm z prvního patra, kde se naše učebna nacházela. Nakoupila jsem pečivo v nedaleké pekárně a s plnými pytlíky se vracela. Když jsem se drápala zpět do třídy, vykoukla z přízemního okna profesorka. „Sakra, co tam děláš?“ křičela s pohledem upřeným vzhůru. Byla jsem přesvědčená, že mě nemohla identifikovat, ale mýlila jsem se. O další přestávce jsem byla povolána do kabinetu třídního profesora, pokárána a jelikož si pan profesor byl vědom toho, že vzkaz rodičům bych pravděpodobně nedoručila, zvedl telefon a pozval maminku do školy osobně.
„Co zase provedla?“ ptala se vyjukaně máma, zatímco seděla naproti profesorovi v jeho kukani. „No, slezla po okapu z prvního patra pro housky,“ usmíval se profesor. „To je všechno?“ mámě se očividně ulevilo. „Nebojte se, pane profesore, ona je šikovná.“ Pedagog si odkašlal a pak vysvětlil. „Já se nebojím o ni, ale co kdyby to po jejím vzoru zkusil někdo jiný.“ Zvedl se a přešel k oknu. „Kdybych jí načapal já, tak jí jenom pokárám a nebudu dělat problémy, konečně, housky nesla hlavně svým spolužákům a to je od ní hezké. Ale přistihla jí paní kolegyně a trvá na kázeňském postihu. Budu jí tedy muset dát opět třídní důtku,“ vysvětloval profesor téměř omluvně.
Doma o tomto postihu nepadlo ani slovo. Dokonce jsem měla pocit, že je na mě máma tak trochu hrdá a že se tímto kázeňským přestupkem oba moji rodičové královsky baví.
V tercii jsem měla pro změnu konflikt s profesorkou tělocviku. Byla to svérázná paní, jež nesmyslně bazírovala na míčových sportech, na něž jsem já naprosto levá. Jakmile se hrál basketbal či volejbal, stávaly se pro mě hodiny tělocviku utrpením. Ani atletika mě moc nebavila, nicméně na běhání dlouhých tratí jsem měla vyloženě talent a tak mě každou chvíli paní profesorka přihlásila do závodního klání středních škol. Musím podotknout, že jsem se nikdy žádného nezůčastnila, vždy jsem našla způsob, jak se z toho vyvléknout. A právě to bylo paní profesorce trnem v oku.
„Paní profesorko, já nemůžu cvičit,“ podávala jsem pedagožce potvrzení od lékaře. „Bortí se mi nožní klenba a nesmím běhat a skákat.“ Profesorka se na papír podívala a pak nekompromisně prohlásila. „To já mam taky, musí se to rozcvičit. Jdi se převlíct.“ Překvapeně jsem se na ni dívala. „No, to nemůžu. Nemám s sebou věci,“ prohlásila jsem vítězoslavně a strčila ruce hluboko do kapes, čímž jsem dotyčnou poněkud namíchla. Už dávno jsem zjistila, že ruce v kapsách jsou v hodině tělocviku neodpustitelným prohřeškem a že je to způsob, jak paní profesorku spolehlivě rozzlobit. Musím přiznat, že jsem strkala ruce do kapes, kdykoliv jsem vcházela do tělocvičny. „Vyřiď rodičům, ať se za mnou zastaví,“ prohlásila s úšklebkem. “Co nejdřív!“ dodala důrazně. Tento vzkaz jsem doma s lehkým srdcem vyřídila.
„Vaše dcera se v hodinách tělocviku fláká,“ vmetla profesorka mámě do tváře. „Přinesla mi nesmyslné potvrzení od lékaře, že kvůli ploché noze nemůže cvičit. To je hloupost. Naopak, chce to cvičit, cvičit, cvičit.“ Máma polkla na prázdno a propíchla ženu před sebou tvrdým pohledem. „To jsem nevěděla, paní profesorko, že jste vystudovala taky medicínu,“ prohlásila jedovatě. „Pokud jí dal doktor potvrzení, tak k tomu asi měl nějaký důvod a promiňte, ale já budu věřit lékaři a ne vám.“ Učitelka na ní vyjeveně hleděla. „To jste mě zavolala jen kvůli tomu nebo máte ještě něco?“ ptala se ne zrovna vlídně máma. Profesorka důrazně zavrtěla hlavou. „To není všechno, paní Palečková. Vaše dcera neustále nosí ruce v kapsách!“ Máma na ní nechápavě vytřeštila oči, pak nacpala zaťaté pěsti do kapes u kalhot a se sladkým úsměvem odvětila. „To bude mít asi po mně.“ Otočila se a odešla. Od té doby jsem s paní profesorkou bojovala víc, než kdy dříve. A byla jsem jí důstojným soupeřem.
Tělocvikářka však nebyla jedinou profesorkou, s níž jsem vedla tuhý boj. Úhlavním nepřítelem v řadách učitelského sboru pro mě byla profesorka matematiky. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem neobstála u zkoušení a matikářka nade mnou znechuceně vrtěla hlavou. „Palečková, Palečková. Jestli budeš takhle pokračovat, tak propadneš. Copak ti to nevadí?“ Lhostejně jsem jí pohlédla do očí, založila si ruce na hrudi a odpověděla. „Nevadí. Když propadnu, třeba mi naši zakážou piáno,“ prohlásila jsem drze, udělala čelem vzad a odkráčela do své lavice. Myslím, že mě paní profesorka musela opravdu nenávidět.
Na konci kvarty jsem opět očekávala vysvědčení s neblahou předtuchou. Tentokrát úroda čtyřek nebyla nikterak vysoká, ale trojky se na tom nesmyslném papíře poněkud rozmnožily. V onen den jsem strčila vysvědčení do desek a pádila domů balit. Rodiče byli už od čtvrtka na závodech, takže jsem byla ušetřena potupného vysvětlování, co že jsem celý školní rok v té škole dělala. Já se hned druhý den chystala na tábor do Čejova u Humpolce. Doma jsem položila vysvědčení na postel a vytáhla krosnu. Jakmile jsem měla sbaleno, začaly se mi honit hlavou černé myšlenky o tom, co mi asi rodiče řeknou, až dokument uzří. Chňapla jsem po něm, ještě jednou ho přelétla pohledem a pak otevřela skříňku, zasunula ho úplně dospod pod haldu učebnic a sešitů a dvířka zabouchla.
Když pro mě po čtrnácti dnech rodiče přijeli do Čejova, pochopitelně se po tom nezdárném cáru papíru sháněli. „Vy jste ho neviděli?“ divila jsem se. „Leží přece u mě v pokoji na posteli.“ Táta se zarazil. „Tak to asi někam zapadlo. A co tam bylo?“ Podle pravdy jsem vyjmenovala všechny svoje známky a doufala, že když to rodiče neuvidí před sebou na papíře, nebude to působit tak hrozně. „No jo,“ pokrčil rameny táta. „Žádná sláva.“ Doma jsem demonstrativně prohledala celý pokoj, dokonce jsem odtáhla i postel, abych rodiče přesvědčila, že nikde opravdu není k nalezení. Nakonec hledání ustalo a rodiče se na dokument už neptali. Uběhlo dalších deset let, než jsem vysvědčení vytáhla na světlo boží a předložila pobaveným rodičům.
Čas utíkal jako voda a byla tu sexta. Dostali jsme nového, mladého fyzikáře, jemuž jsme díky jeho výrazným ušním boltcům přezdívali Hurvínek. Jednoho dne, měsíc před koncem roku, se milý Hurvínek roznemohl a protože jsem byla poslední studentkou, která dosud neabsolvovala ústní zkoušení, zaúkoloval jiného, mladého profesora, aby mě během svého suplování vyzkoušel. V onen kritický den jsem samozřejmě neuměla ani slovo. „Tak ať se místo tebe nechá vyzkoušet někdo jiný, supl nás přece nezná,“ navrhl kdosi. Zpozorněla jsem a začala si s touto myšlenkou pohrávat. „To není špatnej nápad,“ broukla jsem po chvíli. „Evo, nešla bys tam místo mě?“ zeptala jsem se spolužačky, jež fyziku ovládala více než bravurně a ta po chvíli váhání souhlasila.
„K tabuli přijde Palečková,“ ozvalo se od katedry. Ani jsem nedutala. Zachrání mě Eva? Nerozmyslela si to na poslední chvíli? Po drobném zaváhání se z první lavice zvadla štíhlá dívka a předstoupila před profesora. „Kolega mi dal za úkol vás vyzkoušet.“ Eva po mě blýskla rychlým pohledem. „Tak mi řekněte, co je to indukce a jak funguje napětí na cívce,“ pokynul profesor. Eva odvyprávěla látku bez nejmenšího zaváhání a nadšený profesor si do svého notesu zapsal velkou jedničku.
Hurvínek byl zpět. Otočil se ke třídě, chvíli těkal pohledem z jednoho na druhého a pak promluvil. „Kolega měl za úkol zkoušet,“ hovořil potichu. „Palečková, prý jste se vyznamenala.“ Rozpačitě jsem vstala a začínala tušit, že asi nebude úplně všechno dle našich představ. Znenadání profesor zahřímal. „Tak vy jste mě chtěli podvést!“ burácel tak, že se téměř chvěly tabulky skla v oknech. „Myslíte si, že jsem úplně pitomej?“ pokračoval. „Hned, jak mi kolega popisoval vaše perfektní znalosti, věděl jsem, že jste u zkoušení nemohla být vy. Stačilo se jenom podívat do fotografické databáze studentů a bylo nám jasno. Buďte si jisté, že z toho vyvodím důsledky. Pro obě dvě!“ Posadil se za katedru. „Vás Palečková, si vyzkouším znovu, hned příští hodinu,“ dodal s rozezleným pohledem.
K údivu nejen profesorovu jsem ze zkoušení dostala také za jedna, ačkoliv jsem se ani trochu nepřipravovala. Výslednou známku z fyziky jsem si tedy výrazně polepšila, s kázeňským postihem už to bylo trochu horší. Opět jsem stála v kabinetu a hleděla do očí třídnímu profesorovi. „Prosimtě, co vás to napadlo?“ kroutil bezmocně hlavou. „No, já jsem se neučila. Neuměla jsem ani slovo a tohle mi připadalo jako dobrej nápad.“ Pokrčila jsem rameny. „Akorát že se to trochu zvrtlo.“ Profesor se nešťastně zhroutil do křesla. „Dostanete obě minimálně ředitelskou důtku.“ „Pane profesore, já myslím, že byste měl potrestat jenom mě. Eva za nic nemůže, byl to můj nápad a musela jsem jí k tomu hodně přemlouvat,“ snažila jsem se tvářit zkroušeně. Profesor na mě zkoumavě pohlédl. „Potrestány budete obě. Ale snad se mi to podaří usmlouvat na trest co nejnižší,“ vstal ze židle a otevřel dveře. „Samozřejmě budu chtít mluvit s rodiči,“ prohlásil. Pak mu zacukaly koutky. „Už jsem si s tvojí matkou dlouho nepopovídal, rád jí zase uvidím. Teď běž do třídy.“
„To je spratek,“ vykřikla máma poté, co jí profesor detailně vylíčil vzniklou situaci. „Zakážu jí koně. Bude mít do smrti domácí vězení,“ soptila. Profesor se jí snažil chlácholit. „To snad nebude nutné,“ krotil ji. „To nebyl zlý úmysl. Vaše Jana je hodná holka, jenom je prostě trochu impulzivnější. Ona nepřemýšlela nad tím, že dělá kravinu. Prostě se chtěla vyhnout momentální nepříjemnosti a vyřešila to prvním způsobem, který jí napadl.“ Máma na něj překvapeně zírala, párkrát zamrkala a pak pomalu promluvila. „Pane profesore,“ odkašlala si. „Mám pocit, že se tady stala nějaká chyba. Správně bych jí já měla hájit a vy nadávat. Tady je to ale úplně opačně.“ Pedagog se rozesmál. „Nakonec jsem to usmlouval,“ dodal. „Eva dostane jen třídní a Jana ředitelskou důtku.“
A byl tu maturitní ročník. Celé první pololetí jsme poctivě nacvičovali taneční kreace na maturitní ples. Měla jsem tančit se svým sousedem, s nímž jsem poslední dva roky seděla v lavici a společnými silami jsme přiváděli profesorský sbor k šílenství. Ani já, ani Zdenouš jsme neabsolvovali taneční. Tančit valčík v kruhu se pro nás stalo téměř nepřekonatelnou překážkou. Ještě při předposledním tréninku jsme se v okamžiku, kdy ostatní ladně kroužili ve valčíkovém rytmu, chytili za ruce a běželi dokola. „Kristepane!“ lomila rukama zoufalá instruktorka. „Kdy už se vy dva konečně ten valčík naučíte?“
Nakonec jsme se překonali a i těch pár kroků zvládli. Celý maturitní ples se skvěle vydařil. Nejen profesoři byli překvapeni mým vzhledem. Není se jim co divit. Celých sedm let byli zvyklí vídat mě ve vytahaném triku a otrhaných džínách. Vyveden z míry byl ale i můj vlastní táta a všichni kamarádi. „Hele, támhle je Janina,“ ukazovala máma mým směrem. Táta zaostřil a pak zavrtěl hlavou. „To není ona. Spletla ses.“ Stejná situace se opakovala, když dorazili kamarádi koňáci. Ti mě pro změnu nikdy neviděli jinak, než ve špinavých jezdeckých kalhotách a s hnojem za nehty.
Téměř zázrakem a jen díky třídnímu profesorovi, jenž pro mě měl nevysvětlitelnou slabost, se mi podařilo dostat se až k maturitě a úspěšně ukončit svá středoškolská studia. A jak se mi u maturity vedlo? To vám povím zase někdy příště.
