PILNÁ STUDENTKA
Padne-li dotaz na maturitu, vždycky říkám, že jsem tuto zkoušku dospělosti mohla absolvovat jen díky nepochopitelné náklonnosti třídního profesora k mojí osobě. Není to však úplně pravda. Dopomohli mi k tomu i jiní a mezi nimi byla kupodivu i profesorka matematiky, s níž jsem celých sedm let vedla lítý boj.
Nevím, zda to byl soucit nebo spíše děs z toho, že propadnu a zůstanu jí na krku o rok déle. Zkrátka, když jsem přišla na poslední hodinu matematiky, během níž jsem měla napsat písemku na téma diferenciální rovnice, byla jsem bledá jako stěna a neuměla jsem to ani vyslovit, natož spočítat. Představovala jsem si, jak předstupuji před své rodiče a oznamuji jim, že k maturitě nepůjdu, neboť propadám z předmětu, jež můj otec ovládá, jako když bičem práská. Tyto obavy se pravděpodobně velmi zřetelně zrcadlily v mých očích. „Posaď se,“ pokynula profesorka směrem k první lavici. Zhroutila jsem se na židli a odevzdaně vytáhla papír a tužku. „Umíš to?“ pohlédla na mě pedagožka přísně zpoza svých brýlí. Zavrtěla jsem hlavou. „Moc ne,“ hlesla jsem. „Teda, spíš vůbec ne.“ Profesorka na mě chvíli přemýšlivě hleděla. „No,“ odkašlala si. „Ty tu máš tři známky, viď,“ mrkla do svého notesu. „Čtyři, pět, pět.“ Velmi tragické skóre, ale to mi bohužel došlo až v tomto okamžiku a můj pocit naprosté bezmoci se jejími slovy jen prohloubil. Očekávala jsem poslední, rozhodující úder. Teď to přijde a s triumfálním úsměvem mi řekne, že mě k maturitě nepustí. „Víš co,“ promluvila po chvíli. „Stejně by sis to opravila maximálně na výslednou lepší čtyři. Seber se a zmiz,“ prohlásila rázně. „Ale fofrem, než si to rozmyslím. Jenom doufám, že v budoucnu nebudeš mít s matematikou nic společného.“ Chvíli jsem na ní zírala s ústy dokořán. „No co koukáš, zavři tu pusu a běž,“ zopakovala. V mžiku jsem byla za dveřmi a pádila domů, jako by mi za patami hořelo. „Ona je ta Zdráhalka nakonec docela fajn,“ bručela jsem si cestou pod vousy.
Byl tady poslední den školy před svatým týdnem. Třídní profesor se s námi téměř dojatě loučil. „Věřím, že se celý příští týden budete pilně připravovat na maturitní zkoušku,“ nabádal nás. „Nashledanou za týden!“ Ozvalo se mohutné skřípění židlí, dupot nohou a třída byla v okamžení liduprázdná. V duchu jsem se radovala. „Hurá, je konec května a mě už začínají prázdniny.“ S maturitou, jež mě za necelé dva týdny čekala, jsem si hlavu nelámala. Však ono to nějak dopadne.
Celý svatý týden jsem strávila na jízdárně. Knihy a sešity, které mi ležely v neladu na podlaze pokoje, jsem denně bez zájmu překračovala a jen občas do nich demonstrativně nahlédla, aby mí rodičové nemohli lamentovat, že se neučím. Snad jen chemii jsem věnovala nepatrnou pozornost, ale pouze v prvních několika dnech. Pak jsem zjistila, že se to stejně všechno naučit nestihnu a odložila jsem i ji.
„Den posledního sůdu nastal! Hin sa hukáže,“ probudilo mě bratrovo halekání. Rozespale jsem na něj zamžourala. „Jdi do háje, já chci ještě spát. Maturuju až odpoledne,“ odkazovala jsem bratra do patřičných mezí. „Teda chci vidět, jak dlouho to ještě v tý posteli vydržíš,“ uculoval se na mě přidrzle. „Radši vstávej, stejně tě za chvíli drapne tréma a nevydržíš chvíli v klidu.“ Měl pravdu. Ještě chvíli jsem se převalovala v peřinách a pak jsem ucítila, jak zrádná nervozita uvádí v činnost můj trávicí trakt a musela jsem vstát. „Jen nestrhni splachovadlo,“ dolehlo ke mně chodbou. „Blbečku,“ nadávala jsem mu tichounce. „Tobě se to mektá, když už to máš dávno za sebou.“
Blížila se čtvrteční druhá hodina odpolední a strach a nervozita dosahovaly svého vrcholu. Seděla jsem u kuchyňského stolu, usrkávala hořký čaj – to jediné, co jsem do staženého žaludku dokázala za celý den dostat a roztřeseně listovala anorganickou chemií. „To bude průser,“ podívala jsem se na bratra, který mě i přes své uštěpačné poznámky od rána obskakoval a povzbuzoval. „Na bižuli jsem se ani nepodívala, na anglinu taky ne, z češtiny umim jednu jedinou otázku a o chemii nemam ani potuchy.“ Zdrceně jsem položila hlavu do dlaní a opřela se o stůl. „Já tam nejdu,“ rozhodla jsem se. „Řeknu třeba, že jsem si zlomila nohu, nebo že mi umřel dědeček.“ Bráška po mě hodil soucitným okem. „Neblázni. Všichni moc dobře vědí, že žádnýho dědu nemáš.“ Postavil přede mě další hrnek s čajem. „Koukej mazat, přece nechceš, abych tě tam potupně odvedl jako malýho fracka. Správnej chlap před ničim neutíká.“ Dal mi přátelskou herdu do zad a zmizel v pokoji.
Do školy jsem dorazila kupodivu včas. Na chodbě před učebnou už čekali další tři spolužáci, kteří měli maturovat v ten samý čas. I oni byli mírně pobledlí a v rukách žmoulali tu kapesník, tu propisku, tu tahák. Praštila jsem sebou na poslední volnou židli a vyčkávala, až se dostaví zkušební komise.
„Tak vás tady vítám,“ vlídně se na nás usmíval třídní profesor. Představil nám zkušební komisi, zmínil několik organizačních věcí a pak nám popřál mnoho štěstí. Tak je to tady. Vyjeveně jsem sledovala spolužáka, jak si losuje z pytlíku svoji otázku z češtiny a pak usedá na potítko. Po nekonečné čtvrt hodině přišla řada na mě. „Tak pojď, Jano,“ vyzvala mě přísedící profesorka, shodou okolností naše matikářka. Vzala do ruky plátěný pytlík, zatřásla s ním a pak mi ho nastavila. „Doufám, že češtinu umíš líp než matiku.“ Z mého výrazu bylo jasné, že učivo příliš neovládám. „Já umim jenom jednu otázku. Potřebuju si vytáhnout šestku,“ téměř jsem se modlila. „Pst,“ zasyčela profesorka. „Čísla otázek přece neznáš. Kdyby se hostující profesor dozvěděl, že jste měli přesné zadání, mohl by to být průšvih.“ Zdvihla pytlík nad hlavu, abych neviděla čísla na kartičkách a zavelela. „Tahej.“ Zanořila jsem ruku do útrob sáčku a vytáhla první kartičku, která se mi připletla pod prsty. Nechápavě jsem se dívala na číslici, jež na ní byla natištěna. Šestka. Srdce se mi splašeně rozbušilo. Safra, to je ale klika, tohle je otázka, kterou jedinou jsem schopna odvykládat i o půlnoci a v polospánku.
Usedla jsem na potítko a moje tužka se rozlétla po papíře. Na téma sociální balada jsem za patnáct minut sepsala téměř slohové cvičení. Čas, určený pro přípravu vypršel a já jsem usedla naproti zkušební komisi, složené ze dvou češtinářek (obě nás během těch sedmi let učily a s oběma jsem měla značně napjaté vztahy, od jedné z nich jsem dokonce obdržela na vysvědčení čtyřku), přísedící matikářky a pak byl přítomen jeden profesor z jiné střední školy. Češtinářka si pozorně přečetla zadání otázky. „Tak spusť,“ vyzvala mě. Zřejmě očekávala koktání, protože když jsem začala plynule a zapáleně hovořit, dívala se na mě značně nechápavě a očividně přemýšlela, kde se ve mně takové znalosti berou. Po čtvrt hodině mého zasvěceného výkladu mě přerušila. „Dobrá, to stačí. Je vidět, že ses pilně připravovala.“ Pak se na chvíli odmlčela. „Zrovna od tebe bych takový výkon nečekala. Překvapila jsi mě.“
Vypotácela jsem se z učebny a zamířila přes chodbu do místnosti, kde se zkoušela angličtina. Sotva jsem otevřela dveře, už mě profesorka posunky zvala k sobě. Tentokrát mi bylo vcelku ukradené, jakou otázku si vytáhnu. Angličtina mi nikdy problémy nečinila a byla jsem si jistá, že dokážu hovořit téměř o čemkoliv. Vytáhla jsem si otázku a se zadáním se usadila na potítko. Příliš poznámek jsem si nezapsala, místo přípravy jsem zevlovala z okna a přemýšlela o závodech, které mě o víkendu čekají. „Palečková, pojďte,“ vytrhl mě profesorčin hlas z přemýšlení. Přesunula jsem se tedy k vedlejšímu stolu a rozhovořila se o Vánocích. Bohužel, občas mám ve zvyku hovořit poněkud rychleji a tak jsem téma během deseti minut vyčerpala. Když jsem odcházela, ve dveřích mě angličtinářka odchytila. „Copak jste neviděla, jak na vás mávám, abyste zpomalila?“ vrtěla nešťastně hlavou. „Byla bych vám dala jedničku, ale když jste posledních pět minut mlčela, před kolegy, kteří nerozumí anglicky ani slovo, to prostě neobhájím.“ Pokrčila rameny a povzdechla si, jako by byla právě svědkem obrovské tragédie. „Budu vám muset dát dvojku.“ Možná očekávala, že se budu z této zprávy hroutit, každopádně jí moje odpověď trochu zaskočila. „Paní profesorko, mě je to úplně fuk.“ Mávla jsem rukou a potutelně se usmála. „Na to, že jsem si celých sedm let nevedla ani sešit a slovník v podstatě neznám, to byl, myslim, slušnej výkon.“ Ještě jednou jsem se na ní zaculila a opustila místnost.
Když jsem vcházela do učebny biologie, zahlédla jsem koutkem oka známou postavu. „Ty vole, co tady děláš?“ vytřeštila jsem oči na Irenu, jež se ke mně blížila chodbou. „Co asi,“ ušklíbla se Irča. „Jdu se mrknout, jakou si tu ustřihneš ostudu.“ Zalapala jsem po dechu. „To jako, že jdeš dovnitř a budeš se koukat?“ „No jasně. Už dlouho jsem se pořádně nezasmála,“ odpověděla a vtrhla do učebny, kde se usadila na místo, vyhrazené divákům, odkud na mě pak celou dobu rozpustile mrkala. Vstoupila jsem za ní, probodla ji pohledem a napochodovala přímo k třídnímu profesorovi. „Táhni,“ vyzval mě a podal mi sáček. Přečetla jsem si zadání a odebrala se na potítko. Nedalo mi to a každou chvíli jsem zalétla pohledem k Ireně. Ta seděla rozvalená na židli a královsky se bavila. „Už jsi připravená?“ zeptal se vlídně profesor. Přikývla jsem a přesunula se k jeho stolu. „Tak mi něco pověz o trávicí soustavě člověka,“ vyzval mě. Začala jsem hovořit. Když jsem se dostala ke střevu, profesor mě přerušil. „Vyjmenuj části tlustého střeva.“ Hluboce jsem se zamyslela a pak ze mě vypadlo. „Lačník, tračník, konečník.“ Odmlčela jsem se a pak znovu prolomila ticho. „A pak taky já!“ Z řad diváctva se ozval mohutný záchvat smíchu a ten rozesmál i mě. Marně jsem se snažila krotit. Nakonec se rozesmál i třídní profesor a hostující přísedící. „Počkej, počkej,“ usmíval se zkoušející. „To jsi vzala nějak hopem. Těch částí je tam trochu víc.“ „Když já si na ty ostatní nevzpomínám a tohle se aspoň rýmuje,“ pokrčila jsem rameny. Zezadu se opět ozvalo chichotání, tentokrát tlumené. „No, nebudu tě trápit a přejdeme k druhé otázce. Povídej.“
Z učebny jsem odcházela rozesmátá od ucha k uchu a pomalu mířila do chemické laboratoře k poslední zkoušce. Na chodbě mě dohnala Irča. „Ty jseš teda komik, komisi jsi pěkně odbourala, chlámou se tam ještě teďka.“ Než jsem stihla odpovědět a vynadat jí, pokračovala. „Já pádim, musim ještě do města. Tak pic!“ a byla pryč.
Když jsem usedala naposledy na potítko, připadala jsem si jako vymačkaný citron a měla jsem v hlavě úplně vygumováno. Nevěděla jsem, co se chemie týká vůbec nic. Přede mnou na stole ležely dva modely krystalických mřížek, ale co představovaly, jsem netušila. Přistoupila ke mně přísedící profesorka a nakoukla mi přes rameno. Pohled na ten sněhobílý list papíru ji trochu zneklidnil. „Proč nepíšeš?“ šeptala mi do ucha. Nešťastně jsem odvětila, že mě nic nenapadá. „To snad nemyslíš vážně,“ vyděsila se profesorka. „Přece aspoň víš, co to před tebou leží na stole za krystaly,“ zkoušela to. Zavrtěla jsem hlavou. „Ježiši vzpamatuj se!“ vyhrkla. „Tohle je tuha a to druhé diamant.“ Napřímila se a odešla. V tom okamžiku můj mozek začal aspoň trochu pracovat a tak jsem úspěšně absolvovala maturitní zkoušku i z chemie, přestože jsem při ní navykládala spoustu bludů.
S odstupem času mohu prohlásit, že moje maturitní zkouška se více než čemukoliv jinému, podobala frašce. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, ať už na výběr otázek nebo na složení zkušební komise. Musím konstatovat, že všichni profesoři se snažili být maximálně nápomocní a shovívaví a za to jim patří veliký dík. Všem. Dokonce i těm, které jsem po celých sedm let studia nemohla ani vystát.