TA HOLKA JE POSTRACH
Nikdy jsem nebyla hodná holčička v nadýchané sukýnce a s mašlí ve vlasech. Moji učitelé a později profesoři by o tom mohli vyprávět romány. Tedy kdyby chtěli. Obávám se však, že valná většina z nich se na mě snaží dodnes marně zapomenout.
Moje školní docházka započala vcelku poklidně, přestože už v první třídě se daly vysledovat náznaky pozdějších problémů a průšvihů. Byla jsem velmi hyperaktivní dítko a sedět celou vyučovací hodinu v lavici bez výraznějších pohybů pro mě bylo nemožné. Naštěstí jsem měla úžasnou, zkušenou učitelku a ta mi dovolila dvakrát za hodinu vstát a projít se po třídě, čehož jsem samozřejmě hojně využívala. I přes tento povolený doping jsem se v lavici neustále vrtěla, ošívala a vyrušovala. Když se přiblížil první aktiv, mířila moje maminka do školy s nemalými obavami. „Já vím, že je moje dcera trochu neposedná,“ hovořila s paní učitelkou s kajícným úsměvem. Ta se hlasitě rozesmála. „Trochu?“ usmívala se. „To je poněkud slabé slovo.“ Chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Vaše Jana si musí aspoň dřevákem šoupnout. Stačí sledovat dění na ulici i ve třídě a přesto kdykoliv ji vyvolám, přesně ví. Buďte v klidu, já si s ní poradím,“ uklidňovala mojí vystresovanou matku.
První dva roky povinné školní docházky uplynuly jako voda. Když jsem nastoupila do třetí třídy, se smutkem jsem zjistila, že naše milá paní učitelka odešla do důchodu a místo ní nastoupila jiná, mladší. Uprostřed první hodiny jsem se zvedla a šla se projít mezi lavicemi tak, jak jsem byla vždycky zvyklá. „No Palečková!“ rozkřikla se na mě paní učitelka. „Co má tohle znamenat? Dej mi notýsek, dostaneš poznámku.“ Marné bylo moje nesmělé vysvětlování, že jsem to měla od paní učitelky Rozsypalové dovoleno, poznámky mě to neuchránilo. A tak jsem toho dne nešťastně a ukřivděně capkala domů se svojí první poznámkou, zapsanou červeným fixem ve školním notýsku. Od té doby jsem paní učitelce vyhlásila válku. Záměrně jsem nedávala pozor a vyrušovala, kdykoliv k tomu byla příležitost. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se sama, v poslední lavici. Paní učitelka, vědoma si mojí prudší povahy a toho, že pro facku nejdu daleko, posazovala vedle mě střídavě tři největší rváče ze třídy. Kdykoliv mě ten, jenž se mnou právě sdílel lavici, obtěžoval či pošťuchoval, vlepila jsem mu pohlavek s takovou razancí, že mu buď spadly brýle, nebo si rozkousl ret. Žádný z nich si netroufl facku mi vrátit, neboť jsem byla pod ochranou svého staršího bratra. O tom bylo po celé škole známo, že svou sestru brání a nemilosrdně trestá byť jediný zkřivený vlásek. Po pár pohlavcích byl od raubířů klid a paní učitelka nadšeně blahořečila svým výchovným metodám. Nechápu jen, proč jsem neustále nosila domů poznámky typu „bije svoje spolužáky“. Asi to byla jen další zaručená, výchovná metoda. Tato metoda ze mě vychovala největšího grázla ze třídy.
Na konci školního roku před nás paní učitelka předstoupila a oznámila nám, že se stěhuje na druhý konec republiky a příští rok tedy dostaneme opět nového pedagoga. „Vím, že z toho jste smutní. Mě to také mrzí, ale nedá se nic dělat.“ Vykročila mezi lavice a před každé dítě položila malý papírek, na němž byla úhledným rukopisem napsána nová adresa. „Doufám, že mi budete všichni psát,“ usmívala se, když pokládala lístek na mojí lavici. Vzhlédla jsem a s dětskou upřímností, velmi nahlas prohlásila. „Já vám psát nebudu,“ mračila jsem se. „Nemám vás ráda! Je dobře, že už tady nebudete.“ Paní učitelka zkameněla a chvíli hleděla do mých planoucích oček. „No Palečková,“ odkašlala si po chvíli. „Co to povídáš? To přece nemůžeš myslet vážně.“ Ale já to vážně myslela a s kamenným výrazem v tváři opětovala její pohled. Po chvíli nerozhodného přešlapování, se učitelka otočila a beze slova se vrátila ke katedře. Když mi předávala vysvědčení, trochu se jí chvěl hlas a uhýbala přede mnou pohledem. Zvláštní, jak se dospělý člověk a vystudovaný pedagog, dokáže bát malého dítěte.
Během posledních dvou let, kdy jsem ještě navštěvovala základní školu, se nic zvláštního neudálo. Paní učitelka, jíž jsme obdrželi, byla vcelku hodná i když trochu hysterická. Z tohoto období mi nezůstala žádná výraznější vzpomínka až na jednu a tou byl školní výlet na hrad Kašperk. Dnes se v oploceném výběhu kolem hradu pasou ovce, tenkrát tam ale chovali kozy. Ty se procházely mezi návštěvníky a žadonily o kousek rohlíku nebo jiné lahodné sousto. Vždycky jsem byla nadšenou milovnicí všech zvířat. Z loudících koz jsem byla unešená a horečně se přehrabovala ve svém chlebníku a hledala, co bych jim mohla nabídnout. Vítězoslavně jsem vytáhla tatranku a neohrabaně se jí jala rozbalovat. Než jsem však stihla dílo dokončit, přitočila se ke mně mlsná, rohatá koza, chňapla po oplatce a schroustala jí i s celofánem. Se slzami v očích jsem běžela za paní učitelkou. „Koza mi sežrala tatranku i s igelitem,“ plakala jsem. Paní učitelka mě chlácholivě pohladila po hlavě. „Neplakej, ostatní děti mají taky tatranky, určitě se s tebou rozdělí.“ Upřela jsem na ní veliké, uplakané oči. „Mě je ta tatranka ukradená, stejně jí nejim,“ odsekla jsem. „Ale té koze bude špatně. Musíme někomu říct, aby jí ohlídal, jestli ten igelit vykadí.“ Učitelka na mě hleděla značně nechápavě a tak jsem se rozběhla za průvodkyní a udýchaně jí vysvětlovala situaci. Pedagožka se rozpačitě omlouvala. „Promiňte prosím. Ona je Janička trochu divočejší.“ Paní průvodkyně se pobaveně usmála. „To se nemusíte vůbec omlouvat. Naopak. Mně se líbí, že má ta holčička o zvířata takový zájem.“ Pak se ke mně sklonila. „Neboj se o ni. Zrovna tahle koza už sežrala tolik igelitových pytlíků, že byste si do nich zabalili svačinu všichni,“ pocuchala mi kadeře. „Bude v pořádku.“
Před koncem páté třídy jsem skládala přijímací zkoušky na sedmileté gymnázium, kam mě po drobných komplikacích přijali a tím bylo ukončeno moje nezapomenutelné účinkování na základní škole. Pevně doufám, že na učitelích nezanechalo nevratné psychické následky.