JAKO PÍRKO
Bylo slunečné jarní odpoledne. Seděla jsem v Radčicích ve výběhu opřená zády o dřevěný sloupek a pozorovala svého koně, jak se spokojeně pase. Kolem bzučely první mouchy, které se probudily po dlouhé zimě a hladově se vrhaly na cokoliv, co jim přišlo do cesty.
Mírumilovné ticho bylo náhle přerušeno protivným zvoněním mobilního telefonu. Bezmyšlenkovitě, aniž bych pohlédla na display, jsem zmáčkla tlačítko a přiložila telefon k uchu. „Prosim,“ zabručela jsem rozespale. „No ahoj,“ ozvalo se. „Tady Petr.“ Napřímila jsem se. Tenhle hlas už jsem vcelku dlouho neslyšela. „A-Ahoj,“ vykoktala jsem s obtížemi a s tlukoucím srdcem čekala, co mi dotyčný poví. „Docela dlouho jsme se neviděli, tak mě napadlo, že bych se na tebe přijel podívat.“ Ticho. „Třeba zítra.“ Zase ticho. „Ehm,“ odkašlala jsem si. „No, já musím ale odpoledne za koníkem,“ vypadlo ze mě po chvíli. „To nevadí. Já tam přijedu za tebou a pak můžeme jít třeba někam na večeři. Nebo do kina. Nebo kam budeš chtít.“ Další chvíle ticha. „Hm, no jak chceš. A to pojedeš do Plzně jenom kvůli mně?“ ptala jsem se. „No, myslel jsem, že se při té příležitosti stavim za babičkou. Proč se ptáš?“ ozvalo se lehce zaraženě. „No, aby to nebyla zbytečná cesta,“ vyhrkla jsem a v tom okamžiku bych si nejraději za ta slova ukousla jazyk.
Nakonec jsme se přeci jen domluvili. Ukončila jsem hovor a zastrčila telefon do kapsy. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Petr přijede. Hurá. Radost ale záhy vystřídala panika. Šmarjá, Petr přijede! To mi určitě zase přinese kytku. Panebože jenom to ne. Co já s ním budu dělat? O čem si s ním budu povídat. Pomoc!
Znovu jsem vylovila z kapsy telefon a třesoucí se rukou vyťukala číslo. „Nazdar,“ vyhrkla jsem. „Potřebuju zachránit!“ Ze sluchátka se ozvalo. „No pic. Hoří snad?“ „Ne, něco horšího. Petr zítra přijede a já potřebuju vymyslet program, abych s ním nemusela být sama.“ Z telefonu se ozval bujarý smích. Když se Irenka uklidnila, slíbila, že si pro nás druhý den přijede, odveze nás do Příkosic podívat se na to, jak pokračuje stavba jejich budoucího domečku a pak půjdeme všichni hromadně do hospody U Soudku na dobrou večeři. „Tak zítra. Ale určitě. Počítám s tebou,“ ukončila jsem hovor a zhluboka si oddychla.
Když jsem druhý den odpoledne dorazila do stáje, klepaly se mi kolena, žaludek se svíral, a točila se mi hlava. Všechny tyhle symptomy jsem přičítala nervozitě, už kvůli skutečnosti, že jakmile jsem se vyšplhala na zrzounův hřbet, udělalo se mi o mnoho lépe, ačkoliv po sesednutí se nevolnost opět vrátila. Pak jsem každých deset minut vybíhala za vrata a ostražitě se rozhlížela všemi směry. „Co děláš?“ ptala se mě Salimbaba, jež byla podrobně informována a i ona přislíbila svou účast v hospodě. „Ale nic,“ zabručela jsem a znovu vystrčila hlavu ze vrat. Tentokrát se v mém zorném poli objevila dvoumetrová mužská postava s batohem na zádech a s květinou v ruce.
„Ahoj,“ usmíval se na mě dlouhán. „Něco jsem ti přinesl,“ dodal a vrazil mi kytku do ruky. „No pěkně děkuju,“ zabrumlala jsem. „Tak kam vyrazíme? Vymyslelas, kam bys chtěla jít?“ ptal se Petr. Odkašlala jsem si a odpověděla. „Jo, vymyslela. Za chvíli přijede Irča a odveze nás do Příkosic na revizi baráčku a pak půjdeme do hospody. Salimbaba půjde s náma.“ Petrův úsměv vystřídal zaražený výraz. „Já myslel, že půjdeme někam spolu,“ zamračil se. „No, když ona mi včera Híra volala a když jsem se zmínila, že přijedeš, tak prohlásila, že musíme někam vyrazit všichni společně. Přece jsem jí nemohla poslat do háje,“ lhala jsem, jako když tiskne.
Po zevrubné prohlídce rozestavěného domku a vynikající večeři o několika chodech, doprovázené velmi příjemnou a bujarou konverzací, jsme vysadili Petra na autobusovém nádraží. „Tak ahoj,“ loučil se s námi trochu smutně. Pak se otočil ke mně a polohlasem zamumlal. „Sice jsem si to představoval trochu jinak, ale bylo to fajn.“ Ještě jednou se usmál a zmizel ve tmě.
Když mě Irenka vysadila před domem, bylo mi opravdu zle. S obtížemi jsem se vyškrabala do schodů, odemkla a zhroutila se na pohovku v obývacím pokoji, téměř neschopná dalšího pohybu. Po chvíli jsem se donutila vstát, zlehka se opláchnout, převléci se do pyžama a zalezla jsem do postele. Usnula jsem přesně v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře. Doufala jsem, že až se ráno probudím, bude všechno v naprostém pořádku a plánovala jsem, že pojedu za rodiči a pejskem na chatu.
Když jsem se však ráno probudila, bylo mi ještě hůř než předešlý večer. Vstala jsem z postele a pomalým, šouravým krokem se odebrala na toaletu. Zatmívalo se mi před očima a žaludek se obracel doslova naruby, nemilosrdně posílajíc na svět veškerý obsah. Objímala jsem záchodovou mísu a přemýšlela, co budu dělat. Jsou přece velikonoce. Rodiče mají volno a užívají si na chatě. Přece jim nemůžu zkazit svátky. Žaludek se znovu přihlásil ke slovu a potom znovu a znovu. Po chvíli jsem chňapla po kbelíku, který stál v rohu a po čtyřech se plazila opět do pokoje. Probrala jsem se s pocitem chladu a tvrdé podložky pod sebou. Najednou jsem neměla ani potuchy, kde to vlastně jsem. Až po několika předlouhých vteřinách mi došlo, že ležím v předsíni na dlaždičkách a v ruce stále svírám červený, plastový kbelík. S vypětím posledních sil se mi podařilo dolézt do pokoje a vyšplhat se na postel. Znovu se přihlásil ke slovu žaludek a byla jsem donucena použít onen kyblík. Pak jsem opět ztratila vědomí.
Jak dlouho jsem tam takhle ležela a střídavě zvracela a omdlívala, nemám tušení. Snad to byly minuty, snad hodiny, snad dny. Mě to připadalo jako věčnost. Nakonec nebylo zbytí. Chopila jsem se telefonu a zavolala mámě. Za půl hodiny zarachotil klíč v zámku a najednou tu byla. Tři dny seděla u mé postele a snažila se do mě po lžičkách dostat aspoň nějakou tekutinu. Můj žaludek její snahu ignoroval a stejně rychle, jako byla voda posílána hrdlem dolů, se vracela do kbelíku. Tři dny jsem tvrdošíjně odmítala doktora, se slovy, že jsem dávno plnoletá a nikdo mě nemůže tudíž k ničemu nutit. Po třech dnech jsem kapitulovala. Ne, že bych snad se zavoláním sanitky souhlasila, spíše už mi nezbyla žádná síla na protesty. Apaticky jsem ležela na posteli s očima upřenýma na malou skvrnku na zdi a přála si, aby už byl konec. Bylo mi jedno jaký konec. Bylo mi jedno, jestli usnu, upadnu do bezvědomí - tentokrát natrvalo nebo jestli umřu. Chtěla jsem jen, aby to skončilo.
„Tak kde jí máte?“ zaslechla jsem v předsíni mužský hlas a vzápětí se ve dveřích pokoje objevil muž v červené kombinéze a se složeným kolečkovým křeslem v rukách. Máma mu byla v patách a ustaraně mu vysvětlovala situaci. Muž se na mě podíval a pak houknul na kolegu, jenž na něj čekal v předsíni. „Pojď vzít to křeslo, já vezmu slečnu do náruče a snesu jí. Vždyť je jako tyčka. To křeslo samo o sobě je těžší než ona.“ Měl pravdu. Byla jsem jako tyčka. Za těch pár dní, během nichž jsem nepozřela ani sousto a neudržela v sobě ani hlt vody, jsem vypadala hůř, nežli obyvatel koncentračního tábora. Mladík se ke mně sehnul, zlehka mě zdvihl a nesl po schodech ze třetího patra do sanitky. Tam mě složil na lůžko, přistrčil mi k ruce plastovou misku pro případ potřeby, mile se na mě usmál, nastartoval a sanitka za zvuku houkající sirény vyrazila.
Na infekčním oddělení fakultní nemocnice mě vyložili, saniťák se s úsměvem a s přáním brzkého uzdravení rozloučil a odfrčel pro dalšího pacienta. Mně mezitím napíchli infuzi s fyziologickým roztokem a nechali mě několik desítek minut i s lůžkem na chodbě. Po nějaké době se objevil stařičký doktor a začal se mě vyptávat. Když jsem mu s obtížemi vylíčila své symptomy, zamyslel se a pak prohlásil, že jsem na špatném oddělení a že zavolá sanitku, aby mě převezla přes půl města na neurologii. Po dalších předlouhých minutách čekání se konečně dostavil zřízenec, jenž mě naložil do další sanitky, která se posléze rozkodrcala směrem Lochotín.
„Tak slečno Palečková, teď vám uděláme CT a uvidíme,“ sdělila mi paní doktorka poté, co mě zběžně oťukala neurologickým kladívkem a vyměnila infuzi. „Rovnou vám říkám, že to vypadá na krvácení do mozku.“ Pak se zamyslela a polohlasem, jakoby pro sebe dodala. „No, on by to taky mohl být nádor.“ Výsledek vyšetření byl negativní. CT neodhalilo žádnou příčinu, jež by mohla způsobit můj stav. Ani následná magnetická rezonance neodhalila zhola nic. Zkrátka, pro lékaře jsem byla jedna velká neznámá.
Umístili mě na pokoj a opět vyměnili infuzi. „Kdyby se vám chtělo na záchod, tak zazvoňte,“ vložila mi sestra do ruky dálkové ovládání signalizace. „Přineseme vám mísu.“ Přikývla jsem, ale v duchu jsem byla rozhodnutá, že až na mě přijde potřeba, na záchod se doplazím stejně, jako jsem to dělala doma. K něčemu tak ponižujícímu, jako je močení do mísy, kterou vám přidržuje úplně cizí člověk, se nikdy nesnížím. NIKDY!
Ještě další tři dny trvalo, než jsem dokázala pozřít půl suchého rohlíku a než jsem byla schopna vstát z postele a udělat pár kroků, aniž bych se kácela na podlahu. Když jsem se pak konečně dokázala sama umýt a pohlédla poprvé po tom předlouhém týdnu do zrcadla, zíral na mě úplně cizí člověk s propadlými tvářemi, černými kruhy pod očima, rozpraskanými rty a vysušenou, loupající se pletí. „No potěš koště. Ty vole ty vypadáš. Tak nějak jsem si vždycky představovala smrtku,“ mluvila jsem nahlas sama k sobě. Stála jsem opřená o umyvadlo a podrobně zkoumala svůj odraz. Po pěti minutách, během nichž jsem ušla zhruba deset metrů na toaletu a zpět, jsem se vyčerpaně zhroutila na lůžko a zůstala nehybně ležet. Za chvíli vešla sestra a začala láteřit. „Vy už jste zase byla na nohou. Co kdybyste upadla?“ čertila se. „Znovu vám opakuju, že když budete potřebovat, přineseme vám mísu. Je to koneckonců naše práce. Neobtěžuje nás to.“ „Ale mě jo,“ zavrčela jsem vztekle. Sestra si jen povzdychla, bezmocně pokrčila rameny a odešla.
Za chvíli se ozvalo lehké zaklepání na dveře a když se otevřely, stál v nich saniťák, jenž mě před pár dny nesl ze schodů. „Ahoj,“ usmál se na mě. „Vezl jsem pacoše, tak jsem si říkal, že se za váma stavim a podívam se, jestli už je líp.“ „Ale jo,“ odtušila jsem. „Lejou tady do mě dryjáky, co prej postaví na nohy každýho. Zatím to vypadá, že to vcelku funguje.“ Pak jsem se i já lehce pousmála. „Doufám, že jste si neudělal kýlu, jak jste mě nesl z těch schodů.“ Mladík razantně zavrtěl hlavou. „Vždyť jste jako pírko. Měl jsem strach, abych vás nepochroumal.“ „Hm,“ zabručela jsem. „To já měla strach, že vám nableju za krk.“ Mladík se na celé kolo rozesmál. „Vy jste úžasná. Doufám, že vás brzo pustěj. Já si vás pak najdu a půjdem spolu na kafe.“ Mrknul na hodinky, vstal a s omluvným úsměvem prohlásil, že veze dalšího pacienta a musí jít. „Ale to rande myslim vážně.“ Laškovně na mě mrknul a zmizel.
V nemocnici jsem zůstala téměř dva týdny. Kromě mnoha neurologických vyšetření, která neukázala zhola nic, jsem absolvovala lumbální punkci, při níž vám píchají injekci do páteře a odebírají vzorek mozkomíšního moku a v něm konečně páni doktoři našli jisté anomálie. Když mě druhý den po vyšetření navštívil lékař, prohlásil, že výsledky jsou velmi zvláštní, může to prý být cokoliv, ale on osobně si myslí, že mám roztroušenou sklerózu. Nemocnici jsem tedy opouštěla s touto diagnózou a s doporučením pravidelných návštěv jakéhosi RS centra. Dále mi bylo řečeno, že se nemám stresovat – velmi vtipné, nesmím prochladnout – ještě vtipnější a neměla bych se příliš fyzicky namáhat.
V pracovní neschopnosti jsem byla ještě další měsíc, ale už dva dny po opuštění nemocnice jsem mířila za svým ořem. Nešla jsem hned jezdit, do sedla jsem se vydrápala až dva dny nato, ale vzala jsem ho na procházku na ruce a kochala se rašící zelení a jásavými barvami kolem sebe.
Kromě toho, že jsem byla lehčí o deset kilo a při výstupu do schodů jsem musela třikrát zastavit a vydýchat se, mi bylo úplně dobře. Názor lékařů jsem hodila za hlavu. Ať si myslí, co chtějí. Nic mi není a rozhodně se nehodlám v ničem omezovat. Navíc, pan doktor přece prohlásil. „Nevíme jistě, co vám je. Jste pro nás velkou záhadou.“ V překladu to znamená, že jsem v podstatě zdravá a podle toho se budu řídit. A proč také ne. Koneckonců, mám po svém boku lékaře a tak jsem stále pod odborným dohledem. Kdo že je mým osobním doktorem? No přece onen dvoumetrový dlouhán, jenž mě tenkrát svou návštěvou a květinou tak strašně vyděsil.