NOČNÍ BLUES PRO LAZARA
Ležím na nemocničním lůžku a pozoruji záblesky světla na stropě ztemnělé místnosti. Po dlouhých minutách převalování se na posteli, se mi snad konečně daří usnout. V tom se z protějšího lůžka začnou linout neuvěřitelné a nepopsatelné zvuky, za něž by se nemusel stydět ani dvoumetrový, vousatý dřevorubec z kanadské tundry. Spánek je rázem ten tam. V duchu se ptám sama sebe, co tak strašného jsem komu udělala. Tohle je ona příslovečná poslední kapka. Nejen, že musím trčet, zavřená v nemocnici, ale teď, kromě svobody, je mi odepírána i základní lidská potřeba a to obyčejný spánek. Marně se snažím potlačit vztek, jenž se ve mně vzmáhá. Starší paní z protější postele se spokojeně převalí na bok a bez přestávky chrápe dál.
Ráno mě budí sestra s teploměrem v ruce. Ani si nevzpomínám, jak a kdy se mi podařilo usnout. Možná mě ukolébal vztek, možná, že paní udělala na chvíli akustickou pauzu. Nevím. Každopádně dle svých pocitů soudě, můj spánek příliš vydatný nebyl.
Paní se s milým úsměvem táže, jak jsme se vyspali. No co jí na to mám říci? Na jazyk se mi dere nepřeberné množství nepublikovatelných výrazů. S kyselým úšklebkem odpovídám, že noc byla pekelně dlouhá. Paní vykulí oči a ptá se. „Já jsem chrápala, že jo. Já děsně chrápu,“ dodává. „Taky to všude, kam přijdu, hlásím. Ale vám jsem to včera asi neřekla.“ No to tedy neřekla! Kdyby mi nebylo hloupé otravovat sestřičky, nejraději bych se za nimi rozběhla se žádostí, zda by mě nemohly přeložit na jiný pokoj. Ale co, říkám si. Třeba se mi dnes podaří usnout dřív, než noční koncert začne.
Odpoledne přivádějí sestry další postarší paní. Rázem se rozvine živá diskuse, které se ovšem odmítám účastnit. Netečně sedím na posteli, snažím se číst knížku a pokouším se ignorovat velmi hlasitý rozhovor tří důchodkyň. Za chvíli dojde i na prezentaci rodinných fotografií. „Podívejte, Jani,“ strká mi chrápací paní fotky před obličej. „To je moje vnučka.“ S díky odmítám. Na nějaké haranty momentálně opravdu nemám náladu. Paní se to očividně trochu dotýká, ač se to snaží nedat najevo. Je mi to úplně jedno.
Přichází další večer. Okamžik, jehož se celý den děsím. Rychle se osprchuji a zalézám do postele. Bohužel, moje naděje na brzké usnutí se ukazují jako naprosto liché, protože i všechny tři důchodkyně už jsou nachystány na noc. Zhasne světlo. Za pár minut se začnou ozývat důvěrně známé, velmi hlasité zvuky. Ale co to? Přicházejí z úplně jiného směru, než předešlou noc. Bože! To je přece ta nově příchozí paní. To nemůže být pravda. Ta snad brala lekce chrápání u stejného lektora. Paní se na posteli převalí a otáčí se na bok. Chrápání ustává. S ulehčením si oddychuji. Konečně chvíli ticho. Ale ne, omyl. Štafetu přebírá paní z protějšího lůžka a zvuk nabírá na intenzitě. Přikrývám si hlavu peřinou, ale ani to nepomáhá, během chvíle navíc lapám po dechu a musím deku zase stáhnout. Teď už se chrápání ozývá dvojhlasně. Opět se ve mně zdvihá vlna vzteku. Jen stěží se bráním hlasitému, zoufalému křiku. Rázně vstávám a se zaťatými zuby vycházím na chodbu. Možná zavírám dveře trochu hlasitěji, než je bezpodmínečně nutné, ale co. Babky mají očividně dobré spaní, však ony zase usnou. Rázuji po ztichlé chodbě, pročítám všechny nástěnky a pomalu se odhodlávám k návratu do jámy lvové. Letmo se koukám na hodiny. No potěš, to už jsou dvě!
Vcházím do předpokoje a zůstávám stát jako opařená. I přes dveře je zřetelně slyšet ten příšerný noční duet. Mám neodolatelnou chuť začít mlátit hlavou do zdi. Tam se přece nemůžu vrátit. Přemýšlím, co by mi asi řekly sestry, kdyby mě našly bivakovat na chodbě. Asi by ze mě moc velkou radost neměly, ale jsem si téměř jistá, že kdybych jim vylíčila svoji situaci, pochopily by mě. Přece jim ale nemůžu působit potíže. Jeden hluboký nádech a vzápětí už mačkám kliku a potichu se ukládám do postele. Zkouším počítat ovečky, ale tato metoda se jeví jako absolutně neúčinná. Už mám kolem sebe téměř tisícihlavé stádo a spánek stále nikde. Zůstávám ležet na zádech a tupě, odevzdaně zírám do stropu.
Ráno mě z bezvědomí opět vytrhuje sestra a šermuje mi před obličejem s teploměrem. V první chvíli jsem naprosto dezorientovaná. Vyjeveně se rozhlížím kolem sebe a ztěžka přemýšlím, kde jsem se to vlastně ocitla a proč. Po několika předlouhých vteřinách mi to dochází. Zničeně klesám zpět na polštář. Tohle přece nemůžu další noc vydržet.
Na vizitě se nesměle ptám sestry, zda by se tu někde nenašly špunty do uší. Sestra se na mě podívá a zavrtí hlavou. „To my tady nevedeme, slečno. Maximálně si je můžete nechat od někoho přinést,“ dodává. Paní doktorka se ke mně otočí. „Vy máte problémy se spánkem?“ ptá se. Přikývnu a vysvětluji jí, že mám normálně velmi lehké spaní a při tom, jak obě dámy u mě na pokoji chrápou, je pro mě spánek téměř nedosažitelný. „A co na to spaní berete?“ táže se mě. „Neberu nic, doma to nepotřebuji.“ Paní doktorka se zamyslí a pak prohlásí směrem k sestře, že mám na noc dostat prášek na spaní. Název, který vyslovuje, se mi zdá trochu brutální. Nahlas vyslovuji svojí obavu, abych se ráno vůbec probrala. Přeci jen na nějaká hypnotika nejsem zvyklá. Paní doktorka tedy slevuje na půl tablety.
Večer mám návštěvu. Maminka a můj drahý mě přišli oblažit a rozptýlit. Sestra mi přináší večeři a s ní tabletu a půl. Ptám se, zda si mám prášky vzít hned. Sestra přisvědčí a odchází. Říkám si, že se napřed najím a tablety spolknu až pak. Hraji se svou návštěvou Carcassonne a na nějaké prášky na nočním stolku zapomínám. Chvíli před tím, než se návštěva zvedne k odchodu, si na léky vzpomínám a zapíjím je několika mocnými doušky. Máma mrkne na hodinky a vstane. „Budeme už muset jít. Tak se tady drž, Janku.“ Zvedám se, že půjdu svojí návštěvu doprovodit k autu. Ale co se to děje? Mám pocit, jako bych se vznášela několik centimetrů nad zemí. Přihlouple se uculuji. Připadám si jako zkušený feťák, který si právě dopřál svoji dávku. Myslím, že dnes se mi bude dobře spát, ať už budou důchodkyně chrápat nebo ne. Po prvé od doby, kdy mě hospitalizovali, se cítím šťastná. Cestou po chodbě se kymácím ode zdi ke zdi a nedbám ustaraných pohledů svých drahých. Směju se a mám pocit, že přitažlivost zemská zmizela kamsi do dálky. Stačí jen roztáhnout ruce a rozletím se, kam jen si budu přát. Naštěstí mě zbytky zdravého rozumu od tohoto nápadu odrazují. Ještě zamávám za odjíždějícím vozem a vracím se zpět na pokoj.
S úsměvem idiota klesám na lůžko, zavrtávám se do peřin a po pár minutách usínám jako nemluvně. Poslední myšlenka, která mi bleskne hlavou těsně před tím, než upadnu do bezvědomí – takové prášky jsou úžasná věc. I zítra si ho u sester vyžádám, nehledě na to, zda tu ještě důchodkyně budou nebo ne. Zapomnění je někdy tak sladké!