SALÁT
Bývaly časy, kdy jsem si o sobě myslela, že jsem relativně odolný jedinec a že mě hned tak něco na kolena nesrazí. Bohužel, po více než týdnu na nemocničním lůžku musím konstatovat, že jsem se hluboce mýlila. Až mě tedy můj milující bratr zase někdy v budoucnu označí za saláta (ať už z jakéhokoliv důvodu), budu vědět, že má naprostou pravdu. Ano, jsem salát.
Snad to způsobila týdenní absence spánku, snad celonoční přemýšlení, jaké že budou výsledky posledního vyšetření. Snad za to mohl slib paní primářky, že v pondělí mě propustí do domácího ošetřování, s nímž jsem napevno počítala. Zkrátka, když mi při ranní vizitě moje ošetřující lékařka oznámila, že si v nemocnici pobudu ještě minimálně další čtyři dny, sesypala jsem se jako domeček z karet.
Prchla jsem z vyšetřovny, zabouchla za sebou dveře prázdného pokoje a roztřeseně se zhroutila na postel. V duchu jsem si opakovala, že další čtyři dny v tomhle sterilním, betonovém žaláři prostě nepřežiju. Moje statečnější já se sice snažilo protestovat, ale pro tuhle chvíli bylo nemilosrdně zatlačeno do pozadí. Po pár minutách, během nichž mi hlavou proběhla řada možností, potajmým útěkem počínaje a márnicí konče, jsem se zvedla a navrátila se za paní doktorkou na vyšetřovnu. Strašně jsem se styděla za své červené oči a marně se pokoušela nasadit na obličej zpět svůj ztracený úsměv, za nějž mě tu sestry od začátku tak chválí. Jedinou mojí útěchou budiž můj vzhled náctiletého puberťáka, díky němuž na mě ošetřující personál hledí o něco shovívavěji. Paní doktorka na mě pohlédla soucitným okem, přesto pevně trvala na svém. Zbytek terapie opravdu nelze absolvovat ambulantně. Když ale viděla, v jakém rozpoložení se nacházím, navrhla kompromisní řešení. Mohu jít na jeden den domů a ráno před vizitou se zase vrátit.
Souhlasila jsem, jak jinak. Podepsala jsem potřebné lejstro, zavolala si taxi – tedy tátu a šťastná jako blecha se nechala odtransportovat domů, byť jen na jednu noc.
Jaké bylo moje překvapení, že naše zahrada je stále stejně krásná a zelená a že slunce svítí a příroda kvete a pučí úplně stejně, jako v den, kdy jsem do nemocnice nastupovala. Jak jsem jen mohla za těch pár dní na tohle všechno téměř zapomenout. Vždyť tráva přece nepřestane růst jen proto, že já u toho zrovna být nemohu. Sluníčko vykouklo z mraků a pohladilo mě po tváři, jako by mě chtělo pozdravit.
Když jsme odbočili na polní cestu, vedoucí do zahrady, zahlédla jsem cosi malého, chlupatého a rezavého. Zprvu jsem si myslela, že je to kočka na lovu, ale když jsme přijeli blíže, zjistila jsem, že na cestě stojí nádherné, střapaté, vyjukané lišče a do široka otevřenýma, černýma očima pozoruje přibližující se vůz. Zastavili jsme. Pár okamžiků jsem se dívala přímo do těch lesklých korálků, pak se lišče otočilo a jako blesk zmizelo ve vysokých kopřivách, odkud na nás ještě chvíli plaše vyhlíželo.
Doma mě přivítala lednice, plná poctivé, domácí stravy a pak jsem se složila na kanape a usnula spánkem spravedlivých. Pejsek usnul vedle mě, s hlavou položenou na mojí ruce, asi aby si mohl být jistý, že mu nikam nezmizím. Dnes už se bát nemusí, zítra ráno ho ale zase zklamu.
Odpoledne mě a pejska táta naložil do auta a odvezl nás do Trnové, abych se mohla aspoň podívat i na svého druhého čtvernožce. Sluníčko se v rámci mé duševní terapie snažilo až okatě a jeho zlaté prstíky měkce dopadaly na okolní svět.
Před stájí jsem vystoupila z auta, vypustila psa, který si hned v příštím okamžiku stačil vyměnit názory s místním teriérem a s dychtivostí se rozběhla za zrzounem. Ta potvora zrzavá si mě ani nevšimla. Měl zrovna nasypáno ve žlabu a tak ho moje přítomnost nechala naprosto chladným. Chápu, že žrádlo má absolutní přednost, nicméně aspoň ze slušnosti pozdravit mohl. Pověsila jsem se té špinavé, uválené, tlusté kouli na krk a šťastně ho poplácávala po krku a plecích, následkem čehož se zvedl oblak černého prachu a obloukem se přemístil na můj oděv. Konečně si mě můj oř všiml. Strčil mi čumák do ruky a vytáhl z ní mrkev, jež jsem mu doma ukořistila, schroupal jí a pak nevzrušeně pokračoval v konzumaci sena. Pro můj dobrý pocit jsme koníka vzali na kratičkou procházku na ruce a pak jsme se nasoukali zpět do vozu a vydali se domů.
Ačkoliv mě to moje zvíře naprosto ignorovalo, byla jsem maximálně spokojená. Je více než jasné, že mu v mé nepřítomnosti vůbec nic nechybí. Celý den se courá se stádem ve výběhu a občas vymyslí nějakou neplechu, kterou zpříjemní den ošetřovatelům. Myslím, že až uvedu do praxe odtučňovací kůru, kterou mu nenápadně plánuji, bude se mu po mé absenci hořce stýskat.
Večer jsem zapadla do své vlastní postele a jako zlatý hřeb celého dne, který mimochodem začal tak katastrofálně, jsem prospala celou, dlouhou noc. Něco, co se mi nepodařilo už tak dlouho.
Teď už jsem zase zpět, ale celý včerejší den pro mě byl jako nečekaný dárek, jako vlahý deštík, když se snese na vyprahlou zem, takže onen tragický pocit je ten tam. Je zvláštní, jak málo někdy stačí, aby člověk propadl panice a téměř zapomněl na krásu obyčejného všedního života. Naštěstí stačí trocha právě onoho všedního dne, aby se člověk dokázal zase smát a radovat z maličkostí, které mu život postaví do cesty.