TO NENÍ NAKAŽLIVÉ
Můj muž to se mnou nemá jednoduché. Dnes jsem kvůli malé bradavičce navštívila kožní ambulanci. Můj drahý, vzhledem k tomu, že je v nemocnici zaměstnán, mi domluvil návštěvu u svého kolegy dermatologa. Předem mě upozornil, že mám přijít včas, protože na ambulanci mají opravdu velký fofr. Vzhledem k tomu, že nedochvilnost vážně nesnáším, vstupovala jsem do nemocnice s desetiminutovým předstihem.
Na zdi u vchodu jsem si pohotově všimla cedule s informací, že kožní ambulance je hned v přízemí. Výborně, nemohu se ztratit. Vcházím do budovy, procházím chodbou a pátrám po těch správných dveřích. Přicházím ke dveřím, na nichž je oranžová cedulka s nápisem dermatovenerologická ambulance. Vzhledem k tomu, že nápis má stejnou barvu jako ten, kterého jsem si všimla na ceduli u vchodu, čtu pouze první část slova a zbytku nevěnuji pozornost. Vstupuji do poměrně malé čekárny. Už to, že je čekárna izolována od zbytku nemocnice mě mělo upozornit, že asi nejsem na zcela správném místě.
Odkládám bundu a pohodlně se usazuji na polstrované lavici. V duchu se divím, kde vzal Petr tu informaci o tom, že na ambulanci mají hodně pacientů. Kromě mě, jsou tady pouze dva další lidé. Z otevřených dveří ordinace se ozývá bujarý smích. Sedím, chvíli se vrtám v telefonu a nakonec přístroj strkám do kapsy a zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Na dveřích visí informace o vyšetření na HIV za pouhých třistapadesát korun s výsledkem do dvaceti minut. Začínám se zlehka ošívat.
Zhruba po deseti minutách čekání vychází z ordinace sestra. „Promiňte,“ zastavuji sympatickou paní v zeleném oblečku. Sestra na mě kouká poněkud zhnuseně, jako bych snad měla nějakou nakažlivou nemoc. „Já jdu na kožní ambulanci za panem doktorem XY. Jsem s ním domluvená.“ Sestra na mě valí oči, pak beze slova vrtí hlavou, chytá mě za ruku a táhne z čekárny ven tak rychle, že si sotva stíhám vzít z věšáku bundu. Zavírá za sebou pečlivě dveře, na chodbě se ke mně nakloní a potichu mi špitá do ucha. „To jste byla špatně. To jsou pohlavní choroby. Kožní ambulance je za rohem.“ Toto sdělení ve mně vyvolává záchvat smíchu, což sestřička očividně nemůže pochopit.
Doufám, že mě v oné místnosti nikdo neidentifikoval. Ani ne tak kvůli sobě, ale spíš kvůli Petrovi. Pokud si mě tam totiž někdo všiml, obávám se, že bude můj nebohý manžel ještě dlouho čelit zvídavým otázkám a jedovatým poznámkám svých kolegů lékařů o tom, jakou má veselou ženu. A přitom se v mém případě jedná o pouhou netrpělivost při čtení cedulí a poměrně zásadní problém s orientací. Já jsem vážně HODNÁ HOLKA! J